Babička a děda

Myslím na ně poslední dobou často. Rodiče mojí mámy. Zahrádkáři, vinaři, spořílci a cestovatelé. Dokonce se mi o nich teď i párkrát zdálo. V tom snu byli šťastní a to je důležité.

Můj znojemský děda býval řidičem u hasičského sboru a suverénně řídil svou Škodu 1000 MB až do svých 70ti. Projížděl křižovatkami na červenou řkouc: „Tady nikdy žádný semafor nebyl.“ a „Já znám všechny policajty ve Znojmě.“ Na to jsme na něj s babičkou začaly hystericky řvát, že už jsou všichni po smrti nebo přinejlepším v domově důchodců. Sice tehdy nezpůsobil žádnou nehodu, ale i vzhledem k jeho vytrvalému odmítání docházky na pravidelné lékařské kontroly, se tenhle jeho koníček už nedal zvládnout. Po jisté době jsme mu zabavili klíčky od auta.

O měsíc později si úspěšně zlomil nohu při jízdě na svém modrém Pionýrovi („... já za to nemůžu, byl tam písek v zatáčce ...“). Následovalo zabavení řidičáku (o to se postarala babička), helmy, co pamatovala Gottwalda a klíčů od garáže. Ještě pár let potom zvládal cestovat po Znojmě a nejbližším okolí na svém starém silničním kole a to včetně plně naložené nůše a kosy, když jezdil králíkům pro trávu. Mimochodem, stihnul si ještě i na tom kole přivodit pár zajímavých lehčích úrazů, když to třeba neubrzdil z prudkého kopce a skončil v příkopu a nebo v maliní.

Pěstoval víno, jezdil na hasterlitz (ani nevím, jestli je ten výraz správný, ale mi ho vždycky používali – sběr zbytků vína na už oficiálně očesaných vinohradech). Prodával ho občas místním figurkám a babičce potom nosil svoje úžasné kořisti, které za ně směnným obchodem získal. Samé užitečnosti: sada šestákových románů v papírově vazbě a ve švabachu, několik náramkových hodinek (nefunkčních), skládací kolo, napůl rozbité hračky nebo kukačkové hodiny.

A ještě hrával na harmoniku ... tahací ... trampské písničky. Nejlépe v neděli v 6 hodin ráno v pokoji, kde jsme vždycky přespávali my – pubertou zmožená vnoučata. „Cikáááánečko kráááásnááá, cikááánko maláááááá...“

Babička byla původem z rakousko českého pomezí. Po válce tu z celé rodiny a snad i z celé vesnice zůstala jenom ona, protože už tehdy čekali s dědou první dítě. Česky pořádně neuměla. Naučila se, nic jiného jí taky nezbývalo. Potom druhé dítě a k tomu tuberkulóza. Určitě to neměla jednoduché, ale zachovala si humor a i když měla ruce od hnoje, tak pořád byla dáma. Alespoň pro mě určitě. Jednou mě vyprovázela na autobus a když odcházela, v dlouhém kabátě a na podpatcích, tak by jí nikdo nehádal 65 let.

Česky se vlastně naučila pořádně jen mluvit, ale s psanou gramatikou měla potíže. Pohledy, co jsme od ní dostávali na tábory a školy v přírodě, patří k rodinným klenotům: „Trcháme ty merunjky a aš přijedeš, tak ti udělám knödle.“ Čím byla starší, tím víc se jí slovíčka vybavila rychleji v němčině než v češtině a rozhovory s ní někdy skončily napřed nechápavými pohledy a potom hurónským chechotem z obou stran.

Jednou jí při chystání oběda spadl hotový uvařený ovocný knedlík do dřezu s jarovou vodou. S ledovým klidem se zeptala: „Viděl to děda? Ne? Tak mi podej jeho talíř.“ S dědou k sobě měli vůbec zvláštní vztah. Hádali se, nadávali na sebe, ale jeden bez druhého nemohli být.

Co jim do dneška závidím, jsou jejich cesty do zahraničí. S tou už zmiňovanou škodovkou tak byly někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech třeba v Řecku a projeli ho úplně celé. V době, kdy tam nebyly davy turistů, to muselo být úžasné. Ještě někde máme diapozitivy „Babička v Akropoli“. Celý život jezdili na dovolené k moři do kempu a pod stan. Až ve chvíli, kdy se bábi nebyla schopná zvednout z nafukovací matrace bez 20ti minutového rozcvičení, se rozhodli, že je čas na hotel.

Když letěli někdy v roce 2000 do Španělska, tak moje babička způsobila pozdvižení na letišti, když jí zabavili její letitou rybičku (tedy nůž), kterou si brala všude s sebou a samozřejmě si ho chtěla vzít i na palubu letadla. Asi si mysleli, že by s ním mohla propíchnout letušku.

Babička umřela v roce 2005. Za pár dní to budou přesně tři roky. Děda odešel vloni těsně před Vánocemi. Chybí mi ... oba.