Muž a jeho vůz

Během několika posledních týdnů jsem několikrát měla možnost zblízka pozorovat zázračnou, nečekanou proměnu.

Byla jsem svědkem toho, jak se muž (sice v letech, ale vtipný, inteligentní, úspěšný a za všech okolností nad věcí) mávnutím kouzelného proutku změní v malého chlapce bez známky sebekontroly či ohledu na okolí.

U malého chlapce je důvodem právě spatřená velká krabice lega pod vánočním stromečkem, u mých kolegů, o pár desítek let později, jde o nový služební vůz, který jim byl právě přistaven k dispozici. Na úvod musím uvést, že i mně by se takový vůz líbil. V případě prvního kolegy jde o Mercedes Benz, něco ve smyslu:

Spatří-li takové auto dlouhonohá blondýna, zapomene na majitelovu pleš i zažloutlé zuby, přehlédne velkoryse fakt, že je dotyčný pán ženatý a o půl hlavy menší než ona, srovná lehkým pohybem své dlouhé nohy pod sedačku a sama sebe přesvědčí o tom, že je ten frajer za volantem neskutečně velmi sexy a atraktivní a že ona ho z upřímného a nezištného srdce prostě zbožňuje, ať snad on má na rukou tolik jaterních skvrn, kolik chce.

Ovšem o dlouhonohou blondýnu kolegovi vůbec nejde. Kolega jásá nad skutečností, že auto umí samo řídit a přímo se tetelí, až nám to ukáže. Demonstrativně si zakládá při jízdě ruce za hlavu a kochá se drobným škubáním volantu, které, světe div se, přesně vede auto podél krajnice stabilní rychlostí osmdesát za hodinu.

Osazenstvo naší skromné kanceláře bylo dnes poctěno tím, že nás kolega novým vozem vzal na oběd (kdo jiný by měl jet, kdo jiný?!?!?! Klíčky vytahoval už dvě stě metrů před parkovištěm s nonšalantním zívnutím „hele tak dneska jsem asi na řadě, ne?“)...

... a tak pálíme otázky: „A máš v to důvěru?“ „A podle čeho ví, že má zatočit?“ „A co když před tebou někdo zabrzdí?“ „A co díra v silnici?“ „A co prudká zatáčka?“ ... Kolega blahosklonně odpovídá, a to i další den, a to i během čtyřhodinové cesty na služebku.

Ke druhému kolegovi, ke druhému autu podotýkám, že to by se mi líbilo ještě o fous víc, protože je větší:

Kolega je frajer obdobného typu: lehce před šedesátkou, dvě stě leté zkušenosti z oboru, ovšem šanci blýsknout se svým novým BMW prostě nemůže odolat, a to ani v případě, že cílem jeho vytahování je jednačtyřicítka se čtyřmi dětmi, manželem a hypotékou na krku. Během půlhodinové jízdy k dodavateli čtyřikrát telefonuje, a já mám zas co vyprávět dětem:

„Chci volat,“ zahaleká do éteru, zatímco já v rychlosti dvěstě čtyřicet přivírám strachy oči, křečovitě tisknu madlo dveří a vzpomínám, kdy to bylo naposledy, co jsem manželovi vyznala lásku.

„Koho chcete volat?“ ptá se auto přátelsky hlasem dlouhonohé blondýny.

„Petra.“

„Jaké číslo chcete volat? Domů nebo mobil?“

„Mobil.“

„Volám Petra na mobil,“ hlásí blondýna a za chvíli se ozývá Petr, řeší dlouze jakousi poptávku a já jsem mlčenlivým svědkem toho všeho.

Třetí kolega propadnul kouzlu Audi. Nebo snad je to tak, že se v této automobilce budeme ucházet o nějakou větší zakázku a čeká nás služební cesta, pro kterou je potřeba zakoupit „ten správný“ vůz? Ať je to jak chce, nestěžovala bych si:

Z kolegova vyprávění jsem pochopila, že auto má jakýsi inteligentní systém nastavení světel. Coby bývalého zaměstnance firmy na výrobu světlometů mne tato technologická vsuvka zaujme, a to i tehdy, když se k ní kolega vrací potřetí. Pořád řeší, zda je dostatečná tma, kolik aut jede před námi a kolik proti nám, kde jsou patníky a kde bílé čáry na okraji silnice. Teprve, když sjedeme na okresku a pořádně se setmí, pochopím smysl několikrát opakovaného monologu: Auto rozjede neskutečnou hru světel, diskotékový stroboskop. Tu osvítí značku, tu ztlumí světla v oblasti protijedoucích světlometů. Tu přidá stín, tam zas přidá paprsek. Stíny skákají tam a zpátky, člověk má trochu dojem, že na něj padla vada zraku. Značky se vynořují a svým světlem téměř člověka oslní, protijedoucí auta jsou zatlumená na maximální možnou úroveň. A to vše doprovází kolega nadšeným komentářem, rozhazuje rukama a já se dozvídám, že se na dané téma vsadili s chlapy v hospodě, pak vše jeli náležitě prozkoušet, každý má v mobilu třicet různých fotek osvětlených návěstí z různých úhlů...

... nablízku žádná dlouhonohá blondýna, jen já, třímajíc staromódní tlačítkový telefon a hlásíc manželovi, kdy se vrátím ze služební cesty. Matně vzpomínám, že jsem směrem ke zmíněným vozům utrousila něco ve smyslu „i mně by se takový líbil“, případně „ten by se mi líbil o fous víc“, ba dokonce, „nestěžovala bych si“.

Tak přátelé, vše shrnu třemi slovy. Pro mne škoda. Ty plamínky v očích, to nadšení, ty rozechvělé ruce, co pět centimetrů nad volantem čekají, zda „miláček“ vybere zatáčku. Ten proud slov při popisu telefonovacích schopností bavoráčka, ten důkladný výklad problematiky světelných paprsků. Budiž jim přáno, čumáčkům. Těm plešatým pánům, co se vrátili do dětských let a nad tou krabicí lega nadšením sotva popadají dech. Jsou sladcí, jsou roztomilí a já s překvapením zjišťuji, že mně stačí ke štěstí rapídek můj z Mladé Boleslavi, co mi víc než výběr potkávačky versus dálkové nenabídne.

A až šéf bude zase hřímat nad nedokonalostí mé prezentace, vzpomenu si na jeho dojaté oči, když ten Mercedes zatáčku vybral. Zdroj jeho štěstí leží tam, kam žádná žena svým šarmem nedosáhne, a jednačtyřicítka se svou usmolenou prezentací už vůbec ne.