Boj na život a na smrt

Znáte to, věci tak jisté a stačí jen malý okamžik a můžou se stát naprosto nemožné.

Uběhlo jen pár dni, kdy jsem byla nucená bojovat na život a na smrt. Jako každé ráno jsem si šla koupit kávu u automatu. Bohužel ráno jsem nucená stávat příliš brzy ráno, tak nic nestíhám, natož si uvařit čerstvou kávu. Ale pro změnu, když si ráno nedám kávu mám „vykuk“ jak vyoraná myš. A tak mi nezbývá nic jiného než pit kávu z automatu. 

Nádherně červený automat s obrázkem šálku kávy, ze kterého se nepřirozeně kouří, se na mne překrásně smál a volal, „Pojď, pojď, pojď, Magdi, ke mne a hoď do mne devět korun. Uslyšíš znovu ten překrásný zvuk cinkání minci a pak budeš moci vidět jak s velkou láskou tobě znovu do bílého kelímku nalijí tvou tolik oblíbenou kávu.

Tak pojď, pojď, Magdi, a už na nic nečekej.“ Tak tedy jsem šla, šla a šla… Přece po tak nádherném volání jsem nemohla nabídku odmítnout. S úsměvem na tváři přiběhla jsem k červenému automatu, jako Alenka v říši divů. Rychlé z peněženky vylovila jsem devět korun a s nedočkavosti je hodila do úzkého otvoru pro mince. Uslyšela jsem nádherný cinkot mincí. Sehnula jsem se abych jsem si dosyta vychutnala ten překrásný pohled, jak mi slušně automat do bílého kelímku nalije kávu. 

Ale ejhle, pár sekund jsem čekala, ale ono se nic nedělo. Jak je tohle možné? 

Podívala jsem se jestli vedle nápisu mé oblíbené kávy nesvítí červené světýlko. Ne, nepřehledla jsem se, opravdu svítilo žlutě, tak káva by přece měla být. Sehnula jsem se zpátky dolů a čekala…Jenže ono se stále nic nedělo. A automat taký mlčel. Nekuňknul ani slůvkem aby mi tuhle záhadnou situaci vysvětlil. 

„Ty hajzle!“ vykřikla jsem na celé kolo, „dej mi kávu jinak uvidíš to točo.“ Začala jsem před zraky ostatních cestujících tomu červenému automatu promlouvat do „duše“. Však z mých slov si nic nedělal a dále stávkoval.  

„Tak slyšíš,“ vsí silou jsem do něj pěsti bouchla, čímž jsem vyvolala další vlnu zvědavých a ustrašených pohledu cestujících.  

Ne, ani po tomhle nechtěl poslechnout. Beznadějně jsem tam jen tak stála a čekala na smilování.  

„Jo jo, brát peníze to by se ti zachtělo, ale poskytovat za ně službu to už ne,“ neodpustila jsem si kázání. „Že jsi prvně pracoval v poslanecké sněmovně? Jenom tam jsi mohl pochytit ty moresy, brát peníze, ale nic za ně nedávat. Ale jak na to přijdeme my, my obyčejní lide, kteří jsou ochotni si za službu zaplatit, ale ve výsledku se ničeho nedočkáme? Taký se ti to zdá trošku nefér? No tak vidíš. A teď mi dej kávu nebo mi vrať peníze.“ 

Byla jsem pěkně naivní, když jsem si myslela, že po tomhle kázání se automat smiluje. Kdepak ani to s ním nehlo. Jen jsem před ostatními vypadala jako cvok. Holka co si povídá s automatem na kávu. Z pohledu diváka jsem opravdu musela vypadat kuriózně. Se vlastně divím, že na mne nezavolali ty pány v bílých pláštích. 

„Jestli mi teď okamžitě nedáš kávu už nikdy k tobě nepřijdu,“ pořádně jsem si dupla nohou, jak jsem byla rozčilena, „už nikdy do tebe nehodím mince, a tak neuslyšíš ten překrásný zvuk,“ v zoufalství jsem mu začala vyhrožovat. „Copak ti to za to stojí?“ 

Ještě chviličku jsem mu dala šanci, kdyby se náhodou rozmyslel, ale ani výhružná větička nepomohla. 

„Ach jo,“ pokrčila jsem rameny, „jak chceš. Tak se tedy měj krásně,“ rozloučila jsem se a vydala se na odchod. 

Když… když najednou jsem uslyšela podivný zvuk motoru. Naklonila jsem se zpátky abych pak mohla vidět, jak automat vyplivnul bílý kelímek a následně do něj nalil mou oblíbenou kávu.  

Samou radosti jsem zpátky k automatu přiskočila a svou kávu si hned vyzvedla, aby mi ji nějaký bezdomovec neukradl.  

„No vida, když se chce všechno jde?“ Pochválila jsem jeho výkon a pohladila po boku abych jsem si zpátky získala jeho náklonnost. 

Chudinka malinký musel mít po mém kázání a vyhrůžek černé svědomí.  

Na závěr jsem tomu nádhernému červenému automatu poděkovala, než jsem v klidu se svou kávou odkráčela na nástupiště, kde ráno co ráno vyhlížím vlak jestli už náhodou nejede. 

Ach jo, právě hlásili, že vlak znovu bude mít deset minut zpoždění. No nevadí hlavně, že mám svou kávu. 

A tak se mi pro jednou povedlo vyhrát nad červeným automatem na kávu. Ještěže jsem vždy byla učená, že se bez boje nemám vzdávat.  

Však znáte, věci tak jasné a stačí jen malý okamžik aby se ve výsledku staly naprosto nemožné.  

                                                                                                    Magdalena Suchanková 13.12. 2008