Malé české železniční zdi nehýbou světovou politikou, ale...

Je to skoro 18 let, kdy se v jednom od nás severně položeném městě začala drolit zeď, která rozdělovala desetiletí ulice, celé městské čtvrti, dvě politické reality a hlavně lidi. Přesto zdí ve světě od té doby nějak neubývá... 

Procházka první 

Procházel jsem loni v létě během jedné z velmi teplých nocí ulicemi hlavního německého města. Jen tak, spíš  bezcílně. A najednou jsem vešel do ulice, kterou lemují jedny z posledních zbytků této zdi. Byl to zajímavý a překvapivý pocit. Nestál jsem v davu turistů, nebojoval o nejlepší místo pro fotografii, netlačil se u nápisů na jednom z mnoha památníků. 

Šel jsem sám tichou ulicí po dlažebních kostkách podél zdi a říkal si, že před dvaceti lety by už po mně kdosi střílel. Ano, támhle odtud, z té střílny na nedaleké strážní věži. Byl by to možná mladý kluk, který musel zmáčknout spoušť, protože to byla jeho povinnost. A já bych to moc dobře věděl. 

Ale přesto by nám oběma asi v tu chvíli hlavou proběhla jediná otázka: Proč? A možná už tehdy bychom si dokázali i odpovědět, ačkoli v ten okamžik by to na situaci vliv nemělo. Někdo vedle nás postavil tu zeď, protože už nevěděl, jak jinak řešit problém, který sám způsobil. Bylo to řešení jednoduché, nevyžadovalo moc přemýšlení a na čas přineslo staviteli zdi klid. Budovatelům zdí takové výsledky většinou stačí.

I dnes ve světě rostou zdi jako houby po dešti. Z různých důvodů, s různou mírou viny těch před či za zdí. Takže Velkou čínskou zeď, mimochodem jeden z nových divů světa, následuje zeď mezi Spojenými státy a Mexikem, mezi Izraelem a Palestinou, mezi oběma Korejemi a u nás málem realizovaná zeď v Matiční ulici. Tyhle všechny bariéry mají své různé příběhy, své důvody vzniku, své politické a etnické začátky i konce. Jen jedno mají společné, oddělují.

Procházka druhá

Minulý týden jsem se zase procházel. Tentokrát po české krajině, která je mi přece jen bližší. A téma zdí připlulo do mé hlavy zčistajasna právě tam. Kousek na jih od Prahy jsem ve Světicích zaslechl známý zvuk pantografu a zvedl oči k železničnímu náspu. Můj pohled se setkal s velkou šedivou zdí a já si uvědomil, že koukám na stejnou masu betonu, kterou jsem viděl loni v Berlíně.

Tu železniční trať od Prahy na Benešov moc dobře znám. S babičkou jsme pantovláčkem jezdívali na chatu, moji rodiče se někde na té trati ve vlaku dokonce seznámili. Teď se té trati říká 4.koridor a čile se na ní pracuje. Od Hostivaře do Strančic dostávají koleje i stanice nový kabát a hodinka cesty na chatu se pomalu mění z nekontrolovatelného hopsání na sedačce na plynulou jízdu, při níž je možné udržet své končetiny relativně v klidu.

Jenže modernizace železnice má ještě jeden efekt. Všude okolo trati vyrostly vysoké betonové protihlukové stěny. A tak si člověk většinu doby jízdy připadá, jako by jel v tunelu. Venku je krásný den a člověk může obdivovat jen betonové bloky postupně stále více zaplňované výtvory sprejerů. Je to dosti velká změna pocitu.

Vzpomínám si, jak jsem z oken vláčku obdivoval sadaře, jak rychle mu jeho sad vzešel a jakou má úrodu. S úsměvem jsem sledoval zahrádkáře, který si na svém pozemku vybudoval pěkné přístřeší v podobě obrovského sudu. Rád jsem počítal labutě na rybnících, koukal na západ slunce na obzoru, obával se blížících mraků a pozoroval, co se na kterém poli zrovna sklízí. Mnoho lidí na svých zahrádkách zase určitě rádo zvedlo oči k projíždějícímu vlaku a v hlavě jim proběhlo pár myšlenek o tom, kam asi jede a jací lidé v něm zrovna cestují. Ostatně i naše chata je kousek od trati a svoje letní prázdniny jsem si bez pozorování vlaků neuměl nikdy představit.

Většina toho je dnes pryč. Diogéna v sudu zahlédnu jen na moment v mezeře mezi kontinuální zdí a mnohé pohledy jsou mi ukryty už zcela. A když na chatě zaslechnu blížící se vlak, můj pohled narazí nikoli na vagóny plné otázek a tajemství, ale na šedou a neosobní betonovou bariéru.

Teď si říkáte, že protihlukové stěny jsou přece potřeba. Jistě, ale v přiměřeném množství a jsou-li citlivě zasazeny do krajiny. Kromě toho, hluk je možné utlumit i jinými způsoby, například přírodními valy nebo hustou zelení. Jenže v tomhle případě si projektant s jinými variantami asi příliš starostí nedělal. A tak jsou zdi nejen při průjezdu trati v obytné zástavbě, ale i u polí a rybníků, zahrádkářských kolonií, na mostech i náspech, kde se zvláště vyjímají při pohledu z okolní krajiny. Navíc jsou provedeny tak, že sprejeři budou mít k dispozici dosti rozsáhlé plátno ještě několik dalších desetiletí.

Je záhadou, proč trať, která zmíněnými úseky vede desetiletí a je spolehlivě starší než všichni lidé bydlící okolo, musí dostávat takovou protihlukovou ochranu. Vždyť oproti minulosti ubylo nákladních vlaků, objevují se i tišší osobní soupravy, koleje budou nové, pružněji upevněné k pražcům a svařované do dlouhých pásů, daleko tišších než dříve. Takže by se dalo říci, že jen tím se okolí z hlediska hluku výrazně uleví.

Kdyby alespoň ty stěny měly nějakou architektonickou rozdílnost vztaženou k místu, kde vyrostou. Kdyby nestály u polí, které někdo v územním plánu změnil na stavební pozemky, jež po nové hlukové ochraně lukrativně prodá. Kdyby ty betonové bariéry byly nižší dle konfigurace terénu a kombinované se zelení. Kdyby... Jasně, člověk pochopí věčný rozpor mezi možností bydlet blízko u železnice, ale zároveň ji moc neslyšet. Je-li tento předpoklad splněn, rostou v okolí tratí pěkné domy. Není-li, okolí tratí vypadá jako průmyslová zóna po výbuchu. 

Jenže i při vědomí těchto souvislostí si s povzdechem vybavuji, jak jsou železnice včleněny do krajiny i měst ve Švýcarsku. Při pohledu z dálky vypadá krajina jako pečlivě vypiplaná modelová železnice a vlaky jsou do ní vsazeny jako kamínek, jež tam odjakživa patří. My ale bohužel máme zatím jen dlouhé betonové posprejované zdi, které stejně jako v tom politickém případě především oddělují.

Oddělují nás od hluku, ale také od příjemných pohledů do krajiny nebo na projíždějící lokomotivu. Možná to Vy tak necítíte, ale v mém případě oddělují i vzpomínky na minulé pojetí železnice jako romantické dopravy od dnešního moderního pohledu na pouhý prostředek, který člověku umožní sebe či zboží co nejrychleji dostat z místa A do místa B. Každý pokrok přináší změny a i protihluková opatření jsou potřebná. Jenže na 4. koridoru jakoby v tomto směru tančil slon v porcelánu. A to je velká škoda.