Bajka o paní, sýru a dveřích na fotobuňku

Život někdy umí napsat příběhy daleko lépe než pan Ezop. A přitom vůbec nemusíme být v přírodě, ale v obyčejné samoobsluze ve frontě u pokladny.

Je pozdní večer, kupodivu ne první Máj, ale ponurý prosinec. V práci se člověk zdržel déle, než by bylo zdrávo, a protože bez večeře by bylo ještě více nezdravo, je třeba zamířit k obchodu, který ještě nestáhnul rolety. Naštěstí jeden znám.

Ani na ulici už před desátou hodinou moc lidí není a v obchodě se mezi regály sám ztrácím. Také paní pokladní zřejmě podlehla kouzlu klidu a pohody a odběhla si do skladu cosi zařídit. A tak jsem u pokladny stál téměř sám. Na přednostu stanice si zahraju jindy...

Přede mnou se o pult opírá jen starší pán, kterého z domova evidentně poslali pro sýr. Úplně si představuji vůni čerstvě dovařených špaget, kterým cosi chybělo a tak byl pán vyslán na pozdní nákup. Třímá v ruce zabalený eidam, oba se rozhlížíme po prázdném krámě a přemýšlíme, zda nám někdo umožní platit.

A pak do pohodového večera vpadne cizorodý element. Razantní padesátnice vtrhne z ulice dovnitř, chopí se košíku a mocným krokem si to štráduje mezi regály. Ví, pro co si jde, a tak se její vozík rychle plní. Než s pánem vstřebáme její nástup, už stojí za námi. Stále u prázdné pokladny.

Bez poznámky to vydrží jen 10 sekund. Pak se ozve pronikavé: "Haló, je tu někdo?" Pochopitelně směrem k pootevřeným dveřím skladu. "Spěchám", zní už tišeji dovětek. Ale neděje se nic. Pokladna je prázdná už tak 5 minut, ale nás s pánem to nechává klidnými.

Zato paní je hned na pokraji nervového zhroucení. Nervózně přešlapuje, rychle ještě pro něco odběhne a pak zopakuje své "Haló". Tentokrát už úspěšně a pokladní se vrací. Jenže, jak to tak bývá, pánův eidam má nečitelný kód a paní prodavačka ho nerada vyťukává. Raději vstane a odchází na druhý konec prodejny pro jiný balíček.

Cítím za sebou, jak cosi přeteklo. Ne že bych měl hned mokro v botách, to trpělivost třetí zákaznice vykypěla jako těsto na vánočku. Pokusím se situaci ještě zklidnit tím, že paní pustím před sebe, a to se zamumláním, že nikam nespěchám. Ale to jsem neměl dělat. 

Protože pokladní byla na moment z dosahu, nejprve dostal vynadáno nebohý pán, že si neumí vybrat nepoškozený balíček. Pak byl napomenut, že se nemá dlouho přehrabovat v drobných a ještě více zdržovat. Slova vulgární povahy s dovolením vynechám. A když pán určitě s úlevou odešel, schytala explozi nadávek prodavačka.

Spektrum následujících výrazů se neslo od lenochů a lemplů až po chovný dobytek. Dalo se usuzovat, že paní od rány ten den ublížilo hodně lidí a obchod byl posledním místem, kde mohla ulevit svému "spravedlivému" hněvu. Také jsem sem tam něco peprného schytal, ale protože jsem splachovací, nepodělím se s vámi o to. Ostatně ta slova do záchodu stejně patřila.

Nakonec "příjemná" paní zaplatila a pomalu se vydala k východu. I já jsem ulehčil své peněžence a také se vypravil směrem na ulici. Atrium domu, kde se samoobsluha nachází, končí skleněnými dveřmi na fotobuňku. Šoural jsem se k nim pomalu a jen mimoděk jsem k nim zvedl zrak. Ale najednou jsem uvnitř musel vybuchnout smíchy.

U zavřených dveří na fotobuňku stála moje spoluzákaznice a divokými pohyby se dobývala ven. Mávala taškami, ale nic jí to nebylo platné. Dveře s ní odmítaly spolupracovat, prostě ji naprosto ignorovaly. A protože fotodvířka tak nějak nemají kliku, kromě zoufalého mávání paní nic jiného dělat nemohla.

Přišel jsem pomalu blíže, dveře se mi bez problémů otevřely a já vyšel ven vítězoslavně jako první. Paní ještě chvíli nehnutě zírala na proklaté zařízení a pak nasupeně odkráčela k domovu.

A pak mi tvrďte, že to na světě není dobře zařízeno. Zlo a hulvátství je vždycky po zásluze potrestáno a potupeno. I když to někdy místo nás lidiček musí elegantně a s nadhledem udělat elektronické dveře. Možná to byla náhoda? A možná, kdo ví...?