Kdy přijde konec nulových úrokových sazeb?

Téměř všechny centrální banky napříč světem se dnes nachází v situaci takzvaných „nulových sazeb“, odborně nazývané past likvidity či zero-lower-bound. Centrální banky jsou nuceny uvolňovat měnové podmínky zejména z důvodu naplnění

Centrální banky již v případě potřeby nemohou dále uvolňovat měnové podmínky skrze standardní nástroje – tedy úrokové sazby, ale musí sáhnout po nástrojích nekonvenčních a na poli měnové politiky začít experimentovat. Ve stejné situaci se koneckonců ocitla i naše Česká národní banka, kterou vývoj dotlačil až k využití kursu jako dalšího z nástrojů měnové politiky. Co je však hnacím motorem pro tato opatření a po jakých experimentech centrální banky sahají?

Centrální banky jsou nuceny uvolňovat měnové podmínky zejména z důvodu naplnění svého zákonného mandátu – udržení cenové stability. Ta je standardně definována jako dvouprocentní růst indexu spotřebitelských cen. V poslední době se však něco podobného ukázalo být pro centrální bankéře téměř nadlidským úkolem a ekonomiky se i přes extrémní měnové uvolnění pořád pohybují na hranici deflačních vod.

Deflace: Slovo, které nahání centrálním bankéřům strach

Slovo deflace se v posledních letech stalo pro centrální bankéře doslova synonymem noční můry. Proč? Zejména kvůli riziku deflační spirály, která je z pohledu národního hospodářství velmi negativním jevem. Názory na její dopady se však v odborných kruzích poměrně různí. Ekonomové hlavního proudu nicméně argumentují, že v případě záporného růstu cen lidé a podniky začnou odkládat spotřebu a investice do budoucnosti. Tím poklesne domácí poptávka, která způsobí – dodatečné deflační tlaky, pokles tržeb podniků, snižování výroby a v konečném důsledku zvýšenou nezaměstnanost.

Centrální banky se tomuto scénáři za každou cenu chtějí vyhnout. Proto za účelem upevnění inflačních očekávání, využívají kromě nulových úrokových sazeb již zmíněné nekonvenční nástroje. Konkrétně jde například o kvantitativní uvolňování, využívané například americkým FEDem a Evropskou centrální bankou či o devizové intervence spojené s kurzovými závazky, k jejichž využití se v roce 2013 rozhodla i Česká národní banka.

Nekonvenční opatření fungují vždy následovně. Centrální banka nakoupí od sítě obchodních bank do své rozvahy aktiva (devizy v případě kursové intervence, dluhopisy v případě kvantitativního uvolňování), čímž zvýší měnovou bázi a umožní bankám dodatečné úvěrování a tvorbu peněz. Nepřímo pak devalvuje (znehodnotí) kurz domácí měny či sníží výnosy státních dluhopisů. Skrze kursový kanál pak lze očekávat zvýšení cenové hladiny způsobené vyššími cenami importovaného zboží.

Klíčovým pojmem v měnové police je zejména velikost reálných úrokových sazeb. Ty lze stručně definovat jako nominální úrokové sazby snížené o míru očekávané inflace. Právě to je jedním z důvodů, proč jsou centrální bankéři posedlí očekáváními trhu a obavami z deflace. V případě deflace totiž kromě odkládání spotřeby stoupá hodnota dluhu v reálném vyjádření a rostou reálné úrokové sazby, což způsobuje dodatečné škrcení ekonomické aktivity a zpřísnění měnových podmínek.

Je měnová politika tím správným řešením?

Jak však mohou centrální banky v případě negativního vývoje pokračovat? Dnešní pokrizové období je charakteristické vyšší než přirozenou mírou nezaměstnanosti, stagnujícím ekonomickým růstem a inflačním vývojem pohybujícím se těsně nad nulovou hodnotou. Centrální bankéři se snaží tyto veličiny ze všech sil vylepšit. Problémy globální ekonomiky jsou však podle ročenky World Economic Forum spíše strukturální, měnová politika je pouze překrývá. Pokud je tato teorie pravdivá, spíše než centrální banky mají další vývoj ve svých rukou politici.

Autor: Sven Subotič, Jakub Mašek - Aura Invest Group

Zdroj dat: TradingEconomics.com

Tato zpráva není investičním doporučením. Aura Invest Group s.r.o., vázaný zástupce společnosti Colosseum, a.s., obchodníka s cennými papíry.