Deflace, noční můra centrálních bankéřů. Je nutné se jí obávat?

Deflace je slovo, které se objevuje v diskusi o monetární politice snad nejčastěji. Pro centrální bankéře je doslova synonymem noční můry. Je však potřeba mít z deflačního vývoje strach?

Deflační spirála

Standardní vysvětlení, proč je potřeba se poklesu cen vyhnout, je tzv. deflačně-recesní spirála.

Scénář je následující:

Pokud se ekonomika dostane do situace, kdy cenová hladina klesá a inflační očekávání jsou v záporu, začnou ekonomičtí aktéři odkládat spotřebu a investice do budoucna v očekávání reálného snížení cen. Toto vyčkávání má za následek pokles domácí poptávky, jenž podnikům snižuje tržby a odbyt zboží. Management je pak nucen likvidovat své výrobní kapacity a posléze i propouštět zaměstnance.

Deflace navíc zvyšuje reálnou hodnotu dluhu podniků a domácností a způsobuje růst reálných úrokových sazeb. To má za následek snížení poptávky po úvěrech a zdražení dluhového financování. Pokles cenové hladiny podle ekonomů hlavního proudu způsobuje snížení HDP a růst nezaměstnanosti.

Směrodatnější je pak pro provádění měnové politiky tzv. jádrová inflace. Ta by se dala popsat jako vývoj ceny statků „neodložitelné“ spotřeby, tedy vývoj cenové hladiny bez energií a potravin. V případě, že nechá centrální banka klesnout jádrovou inflaci do záporných hodnot, začíná si zahrávat se scénářem deflačně-recesní spirály.

Úkolem centrální banky je tomuto scénáři zabránit a ukotvit inflační očekávání na nezáporných hodnotách. Centrální banky v režimu cílování inflace tak činí skrze regulování ceny peněz neboli stanovováním krátkodobých úrokových sazeb. V případě nárazu na „nulovou hranici“ (úrokové sazby centrální banky klesnou až na nulu), mohou sáhnout po dalších nástrojích – od kvantitativních uvolňování, devizových intervencí, teoreticky až po vyhazování peněz z vrtulníku.

Lekce z historie

V historii máme dvě hlavní periody, kdy se deflace ukázala jako něco velmi škodlivého. Konkrétně jde o období Velké hospodářské deprese 30. let 20. století a dvou dekád v Japonsku.

Zejména japonský vývoj mnohdy až nápadně připomíná pomalé a nepřesvědčivé zotavování z globální ekonomické krize. I přesto, že Bank of Japan již od roku 2001 využívá kvantitativní uvolňování a nyní se spolu s vládními fondy angažuje kromě dluhopisového i na akciovém trhu, stále se ji nedaří japonskou ekonomiku ze spáru deflace a ekonomické stagnace dostat.

Nabídková deflace

S deflací to ovšem není tak jednoduché, jak se může zdát. Existuje ještě její další forma, za kterou nestojí poptávkové, ale nabídkové faktory. Standardně bychom tedy mohli deflaci rozdělit na pro hospodářství negativní – poptávkovou deflaci (snižuje marže obchodníků) a pozitivní – nabídkovou deflaci (zvyšuje marže obchodníků).

Nabídkové deflační tlaky může způsobovat např. nedávné snížení cen ropy. Firmám tento cenový pokles (někdy nazývaný pozitivní nabídkový šok) snižuje náklady a pomáhá jim s akumulací kapitálu na nutné investice. Spotřebitelé rovněž pozorují snížení cen, následkem čehož jim zbývá více finančních prostředků na nákup dalších statků (ekonomická teorie tento jev nazývá důchodový efekt). Tento vývoj tedy posílá ekonomiku na růstovou trajektorii taženou domácí poptávkou.

Výjimky z inflačního cílení

V poslední době globální ekonomiku zasáhly nabídkové šoky v podobě nízkých cen ropy a potravin. Vzhledem k tomu, že dnes centrální banky západního světa standardně cílují inflaci, mají explicitně daný inflační cíl či pásmo, do kterého se snaží „trefovat“.

Pozitivní nabídkové šoky jsou sice pro ekonomiku dobrou zprávou, na druhou stranu ale přidělávají starosti centrálním bankéřům cílujícím inflaci. Banky jsou nuceny podobné deflační tlaky na určitou dobu přehlížet a tolerovat i záporné hodnoty inflace.

Debata pokračuje

Zda je či není deflace pro ekonomiku škodlivá se v současné době přou i v odborných kruzích. Zatím se zdá, že převažuje názor hlavního ekonomického proudu, který považuje poptávkovou deflaci za problém.

Někteří ekonomové taktéž navrhují stanovit inflační cíle na vyšších úrovních, čímž by se zvětšil prostor pro pokles reálných úrokových sazeb. Další řešením deflačního problému by mohly být tzv. peněžní daně, neboli ustanovení záporných úrokových sazeb. Tento druh politiky již v současné době některé centrální banky praktikují, ovšem v případě, že by byly ekonomiky bez hotovosti, neměli by střadatelé úniku. Noční můra centrálních bankéřů tak možná bude vyřešena pomocí vývoje peněžního systému.

Autor: Sven Subotič, Jakub Mašek

Tato zpráva není investičním doporučením. Aura Invest Group s.r.o., vázaný zástupce společnosti Colosseum, a.s., obchodníka s cennými papíry.