Na Lisabon, Vávro, na Lisabon!

Češi jsou vskutku národem prazvláštním. Ono to totiž vypadá, že každý Čech kromě toho, že je muzikantem, je i odborníkem na radarové a vojenské technologie (Brdy), znamenitě ovládá mezinárodní právo (Lisabon) a když se nudí, střihne si jen tak pro zábavu jednu nevysvětlitelnou záhadu (Strašice).  Mezitím samozřejmě stihne vystudovat (místo snad ani uvádět nemusím…).

Poslední výraznou ukázkou tohoto fenoménu se ukázala být Lisabonská smlouva. Češi se s náruživostí sobě vlastní pustili na bitevních polích internetových diskuzí, blogů a veřejných jednání do boje za svoji – záhadným způsobem získanou – pravdu. Četl jsem podobných výlevů bezpočet a ptám se – kolik takových lidí si četlo Lisabonskou smlouvu, že o ní tak zasvěceně hovoří a bojují zuby nehty za její (ne)podepsání?

Pokud někdo Lisabonskou smlouvu nečetl, nemá právo ji hodnotit. Představte si filmového kritika hodnotícího film, který sám neviděl. Redaktora, píšícího recenzi na knihu, kterou nečetl. Kuchaře, hodnotící jídlo, které neochutnal…

Snaha vymezovat se vůči něčemu, co člověk nezná, je v nás patrně dosti hluboko zakořeněná. Vybavuje se mi klasická hospodská scéna, kde se z pánů (ale abych byl politicky korektní – i dam) stávají po několika pivech odborníci na celý svět. Samozřejmě – proč ne. Horší to je, když se tyhle hospodské názory začnou mermomocí prosazovat a označovat jako jediná a absolutní pravda.

Člověk by měl mít trochu pokory a přijmout, že někdo dané věci rozumí lépe než on sám. A vlastní názor si udělat na základě objektivních informací, ne hospodských klepů. Býváme označováni za národ Švejků – a já si nejsem úplně jistý, jestli je to pochvala. Nevyhnutelně totiž dochází k tomu, že jsme v Evropě považováni za malé děti, které si chtějí hrát s dospělými.

Vyrosteme vůbec někdy?