Vysvědčení pro maminku

Dneska dostali školáci pololetní vysvědčení. někdo se jím může chlubit, jiný spíš ne. Kdo a co všechno se jím hodnotí? A jak spravedlivě?

„Tak ti nevím, jsem špatná máma? Co si o tom myslíš?“ Obrátila se na Majdu a v očích se jí leskly slzy.
Co jí na to říct? Jak jí pomoci zmírnit pocit, že selhala v té veledůležité roli matky? Dlouze se odmlčela. Přemýšlela.
„Víš, záleží na tom, podle jakých měřítek se kvalita mateřství měří. Podle nějakých známek na vysvědčení? Podle oblíbenosti ve třídě? Podle sportovních výkonů? Nebo podle toho, kolikrát do roka tě jednou jako dospělý přijede navštívit?“
Jitka se právě vrátila ze školy, kde byla vyzvednout svému nemocnému synkovi vysvědčení. Stačila si sotva svléknout kabát a dosednout na svojí židli. Vyndala z kabely průsvitné desky a masochisticky  zírala na jejich obsah. Veledůležitý papír s nacionály jejího nadějného synka a sloupečkem proklínaných číslic.
„On se dnes tak styděl si pro tu ostudu jít, že asi onemocněl z toho. Včera mu ještě nic nebylo.“ Utírala si koulející se slzy papírovým kapesníkem.
„Ve které třídě je? V páté? Příští rok bude mít víc učitelů a víc přístupů ke svojí diagnóze. Určitě se najdou takoví, kteří ho dokážou pro svůj předmět zaujmout.“ Snažila se Jitku utěšit, co jí síly stačily. Najednou jí zazvonil telefon.
„Ahoj, tak se pochlub! Jedničku? No to je ohromné! A ty dvě dvojky si taky opravíš, viď. Jsi moje holčička! Doma to oslavíme.“ Rozpačitě ukončila hovor, jako by se před Majdou styděla.
Kdo vymyslel pět známek, kterými se hodnotí výkony školáků? Ve třídě sedí dvacet až třicet človíčků. Jak je nacpat do pěti stupňů prospěchu a být při tom spravedlivý, nikomu neublížit? Copak třeba pět nebo deset různých dětí podává třeba v matematice nebo v kreslení stejný výkon, že si dnes nesou domů stejnou známku? Pro Jitčina synka by byla trojka ohromný úspěch. Její Majdalenka by tu samou známku prostě psychicky neunesla, považovala by ji za fatální selhání. Jitka musí být jako máma psychicky hodně odolná, když musí odpovídat na zvědavé otázky tetiček, strýčků a babiček, jaké že bylo to letošní vysvědčení? A co teprve ten její studentík? Sám zažívá pocit neúspěchu a ještě se musí dívat na to, jak to mámu mrzí, jak se trápí? Jitčina synka znala odmala. Byl to takový blonďatý usměvavý andílek. Nikdy neplakal, nevztekal se. Co na tom, že mu déle trvá, než pochopí velkou násobilku nebo dělení se zbytkem? Možná z něj bude jednou hodný táta a šikovný řemeslník.
Najednou Majdě zasvítily oči. „Víš, já si myslím, že opravdu dobrá máma dokáže opravdu mít ráda tu svoji ratolest, ať je úspěšná nebo ne. A být jí oporou, když se zrovna nedaří. A To ty jsi. Na jedničku. Na vysvědčení.