Vyrazte s dětmi ven!

Víte, v čem se liší naše dětství od dětství dnešních dětí? My jsme neměli sice počítače, mobily ani jiné elektronické vymoženosti dnešní doby, ale zato jsme si dopřávali pravidelný pobyt venku.

Jak vypadá všední obyčejný den našich současných ratolestí ? Ráno je probudíme, vypravíme a odvezeme rovnou před školu, kde tráví většinu dne v pozici vsedě na židli. Pak je odpoledne vyzvedneme z družiny a opět autem je dopravíme na kroužek. Pokud to jde dobře, je to alespoň kroužek sportovní. Jinak by totiž náš potomek opět seděl na židli a maloval, plácal hlínu, muzicíroval nebo něco podobného. Jsou to samozřejmě velmi ušlechtilé a rozvíjející aktivity, jenže robátku se vyvíjí nejen duše, ale i tělo a to je stvořeno k pohybu.  Je večer či podvečer. Dítko je přivezeno domů, nejlépe opět autem, napíše si úkoly a usedne k tabletu, počítači, notebooku, mobilu nebo k jiné elektronické hračce nebo pěkně postaru, před televizní obrazovku.
O tom, že jsou současné děti zpravidla otylé, nešikovné a nesamostatné už bylo popsáno hodně materiálu. Dětské páteře, svaly a klouby by mohly vyprávět svoje. Ne každý milující a laskavý rodič, který nemá to srdce poslat dítko hrát si na hřiště s kamarády si ale uvědomuje, že tím trpí nejen jeho skelet, odolnost proti nemocem, neb jeho organismus se nedokáže vyrovnat s výkyvy teplot, ale i psychika. I my dospělí, pokud nepobýváme alespoň část dne venku, cítíme únavu, výkyvy nálad, pobolívá nás hlava a pokud setrváváme delší dobu např.v  klimatizovaných halách bez přirozeného denního světla, můžeme po čase začít trpět depresemi. Depresívních pacientů stále přibývá, a to nejen dospělých, ale i dětí. Místo předepisování medikamentů by jim prospěl pravidelný pobyt v přírodě. Dětská psychika reaguje podobně jako u nás dospělých, jen je o něco citlivější.  Stále většímu počtu dětí je diagnostikována tzv. ADHD, tedy hyperaktivita, poruchy pozornosti a často se k tomu přidávají i poruchy učení.
Rodiče často namítají, že pobývat s dětmi venku prostě nemají čas. Přitom i jim samotným by procházka někde v parku, pobyt na zahradě nebo výlet do přírody jistě prospěl. Hraní dětí na hřišti s partou kamarádů, které bývalo dřív běžnou každodenní zábavou školních dětí je ve městě spíš vyjímečné . Rodiče mají o své děti strach vlivem zpráv z médií i vlivem atmosféry ve společnosti. Dobrý rodič přece raději svému potomkovi financuje nějaký ten kroužek, dopraví jej tam autem, aby se dítěti cestou něco nestalo. Takové je dnešní společenské nastavení.
Mnoha rodičům nedochází, že jejich dítě netrpí nedostatkem jídla, peněz, podnětů, většinou ani lásky, ale právě nedostatkem kontaktu s obyčejnou přírodou, jejíž jsme součástí.
Výsledek? Neohrabané, bázlivé nebo naopak agresivní dítě, které tluče klackem či se strefuje kamenem do všeho kolem, ale nevyleze na strom, neudělá uzel na provázku, nevydrží delší dobu jít ani běžet, po chvíli se unaví, nedokáže se soustředit, často trpívá alergií nebo ekzémem.

Jestliže jsou ve škole rozumní, snaží se s dětmi v přírodě pobývat, pokud to podmínky školy a počasí dovolí, např.v rámci školní družiny. Pokud ale učitelé či vychovatelé nechají děti v lese nebo v parku samostatně a neorganizovaně si hrát, často zjistí, že si děti takto už hrát prostě neumějí, často může docházet i k různým úrazům z důvodů neohrabanosti, nevědomosti nebo nebo prostě z rozjívenosti a nevydováděnosti dětí.
Dřív se ve škole učilo a vzdělávalo a odpoledne si děti hrávaly společně venku. Dnes se děti na školní práci obtížně soustředí, protože svoji pozornost věnují počítačovým hrám a sledování filmů nebo internetu. Učitelé, kteří si to uvědomují, by se měli snažit přivést děti zpátky do prostředí, které je nám, lidem, přirozené: do parku, lesa, na hřiště nebo školní zahradu. Ne všichni jsou ale takto naladění. A ne všichni mají k dispozici zásobárnu aktivit pro své žáky, které je naučí přírodu vnímat, naučit se z ní, soucítit s ní. Popřejme jim, aby jich potkali co nejvíce.