On je také velký rozdíl mezi jednodenní návštěvou Vídně, po které se vrátíte domů, a emigrací. Otec měl kamaráda, který zdrhl po srpnu 1968 do Rakous, byl ve vídeňském uprchlickém táboře (přes rok) a odtud psal otci dopisy, který nám je doma četl, respektive to, co z nich zbylo po zásazích StB. A i když si otcův kamarád nijak nestěžoval a chápal, že musí vydržet nepohodlí, vyrozuměl jsem z jeho psaní, že to tam zas až tak růžové nebylo.

Kromě toho byla po listopadu 1989 dost specifická situace a přestože jsme působili v Rakousích coby mimozemšťané, mohli domorodci odůvodněně očekávat, že se venkoncem budeme chovat podobně jako oni.

Ale napsala jste to vážně dobře, má to švih. Mohu-li však z pozice staršího člověka, který se celý třicet let živí psaním, poradit, neptejte se na konci textu - co říci na závěr (nebo jak jste to formulovala) a rovnou to napište. Ta otázka signalizuje jakousi bezradnost. Sice víte, že to musíte už nějak uzavřít, ale nemáte jasno jak a právě to vymýšlíte. No ale laik nic takového nepostřehne.

Díky za radu, budu o ní uvažovat .

On je nejen velký rozdíl mezi Vídeňanem a Pražanem, ale mezi vstřícným Rakušanem, Čechem, Němcem, zkrátka člověkem. Ani Pražákům bych nelepila žádnou nálepku. Tahle vzpomínka bude se mnou pořád a nikdy nebudu házet lidi ( např. uprchlíky) do jednoho pytle. Budu tenhle prima pocit lidem v nouzi poskytovat dál. Naděje má pro člověka v nouzi velkou cenu.

Škoda, že jste tenkrát nevěděli, že městská doprava, muzea a výstavy byly pro Čechoslováky zdarma. 

Velka karma. Hezky jste to napsala.

Byli jsme na tom stejně. Říkali jsme si, že tam musíme rychle jet, protože kdoví, jak to dopadne a zase se nikam dvacet let nepodíváme.

O Adventu byly tramvaje a metro zdarma. Znehodnocovače jízdenek byly zablokované, aby se náhodou někdo nespletl. Když jsem se ptal proč (tenkrát jsem kromě ruštiny a němčiny žádný jiný jazyk neuměl), řekla taková korpulentní Vídeňačka:

"To je náš dárek pro vás!"

Přitom jsme pro ně museli být stejnou neznámou, jako dneska pro nás Syřani.

A Favoritenstrasse, a Belvedere, a káva v Glorietu v Schönbrunnském parku. 

Ty pocity už dalším generacím nedokážeme vysvětlit.

Jak ctu. Je asi velky rozdil mezi Videnakem a Prazanem.