Rodičovský workshop

Být rodičem nás nikdo neučil. Něco jsme odkoukali ze své původní rodiny, něco sestavili ze svých předsevzetí, že tohle svému dítěti dělat nebudeme. Zbytek ladíme jaksi za pochodu.

Bylo by fajn, kdyby se oba na jeho výchově shodli. To se ale v jejich případě nestalo a následky se dostavily. Berťa moc dobře věděl, co mu u koho projde a uměl s tím pracovat. S mámou byl nejvíc, tu měl přečtenou až do morku kostí. Oblafnout ji většinou nebyla velká práce. Taky s prarodiči to koulel přímo mistrovsky. Táta chtěl mít jen svůj klid. Berťa věděl, že pokud je táta náhodou doma, což bylo v poslední době čím dál tím vzácněji, je základem úspěchu moc na sebe neupozorňovat. To mu nedalo velkou práci. Zalezl prostě do svého pokoje a tam si dělal svoje.

Vztah mezi Berťovými rodiči nebyl nic moc. Nerozuměli si skoro v ničem. Táta byl od rána do večera v práci nebo to doma aspoň tvrdil, máma to měla do úřadu pár metrů přes ulici. Často si i odtud vzala práci domů, aby mohla být s dětmi. Na své vlastní dětství neměla moc povzbudivé vzpomínky, takže se snažila svoje děti nebít, nekřičet na ně,dát jim možnost se projevit. Jen na tu důslednost jaksi zapomněla. Nebo možná teprve časem pochopila, co to vlastně v praxi je. Takže se stávalo, že Berťovi něco v rozčilení zakázala, aby mu to vzápětí povolila. Při Berťově fištrónu nebyl problém mámu, unavenou jednotvárnou prací na úřadě, nekončící péčí o rodinu a domácnost a neshodami s věčně nepřítomným otcem zmáknout. Záhy si začal dělat doslova, co chtěl. To neshody mezi jeho rodiči ještě zhoršilo a jednoho dne se definitivně rozešli. S tátou byl pak Berťa jen občas a není divu, že se táta snažil moc se se synem nedohadovat. Prostě mu koupil to, o co si Bert řekl a měl dál svůj klid.

Máma se o nastolení důslednosti snažila bez otce marně, takže se Bert stal nezvladatelným. Množily se stížnosti ve škole, prarodiče kontakt s vnukem omezovali na minimum, ač jej měli rádi. Všechno břímě výchovy nezvladatelného puberťáka zůstalo na příliš povolné mámě. Ta se snažila za všech sil nerezignovat, ale ocitla se v nezáviděníhodné pozici. Berťu z jedné školy vyhodili pro kázeňské problémy. Táta zaplatil jinou, soukromou, ale i tam brzy nastaly potíže. Berťa zapadl do party sobě podobných divňáků, kde platily úplně jiné zákony, než ty, které prosazovala máma, škola a vůbec celý systém okolního světa.

Máma situaci sice moc nezvládala, věděla ale, že vzdát to nemůže. Obíhala s Bertem nejrůznější specialisty s nadějí, že mají na výchovu nezvladatelného teenagera nějaký univerzálně účinný recept. Neměli. Bert se dostal kvůli klukovinám párkrát i do konfliktu s policií a soudy. 

Jednou musela máma na nějaký team building z práce. Berta na víkend nikdo u sebe nechtěl a aby zůstal sám doma, nepřicházelo v úvahu. Máma si tedy připlatila za pokoj v hotelu a vzala nezvedence s sebou. Přes den seděl v pokoji a hrál hry, večer měl slíbenou návštěvu kina. Máma po obědě odcházela do společenské místnosti na nějaký workshop a Berta poslala přes město koupit lístky do kina. Máma se zatím věnovala nějaké aktivitě se svými kolegy. Najednou se ozvalo zaklepání a ve dveřích společenské místnosti se objevila Bertova hlava : "Mohl bych, prosím, na chvilku mluvit s mojí mámou?" Za ním stáli dva uniformovaní policisté.

Mámě se udělalo nevolno. Co zase ten potížista provedl?

S podlamujícíma se nohama se vypotácela ven. Ukázalo se, že to tentokrát není tak zlé. Bert cestou do kina v parku zahlédl člověka, který obtěžoval dvě školačky  a sám policisty zavolal. Ti ale k sepsání protokolu o celé události s nezletilým potřebovali zákonného zástupce. Sepsali s matkou i synem protokol a nakonec je ještě do kina ochotně odvezli, aby stihli začátek filmu. 

Výchova adolescenta je zkrátka jako jízda na horské dráze. Jednou se vám zdá, že máte doma dalšího dospělého, jindy byste ho nejraději nacpali do baby boxu aspoň na týden, abyste nabrali nových sil. Jde ale o to přežít to náročné období ve zdraví a vzájemné úctě. Pro obě strany.