Páteční zašívárna

Je opravdu vysedávání po hospodách a lhaní náš národní sport? Je to nutné nebo se tomu dá důstojně vyhnout?

Naše nejmladší ratolest si poslední dobou oblíbila minigolf a co by člověk neudělal pro dítě, že? Dovezli jsme tedy nejen jeho, ale ještě další dva jeho kamarády na hřiště. Chvíli jsme s nimi hráli, ale po prvním kole jsme se rozhodli udělat si pauzu a nechat mládež svému osudu. 
Byl pátek, pozdní odpoledne nebo spíš podvečer a nedaleká zahradní restaurace téměř zela prázdnotou. Jen ve výčepu seděli tři chlapi v pracovním a vypadali na to, že tu už tráví delší dobu. Rádi by se družili, ale člověk, který pracuje celý týden s lidmi, se rád v pátek odpoledne prostě jen mlčky dívá do zeleně a je rád, že nemusí komunikovat. Něco neurčitého jsme tedy zahučeli, objednali si a prošli výčepem na zahrádku. Chlapi o nás přestali jevit zájem a věnovali se svému pivu a panákům.
My jsme si dosyta užívali vzácné chvilky klidu, takové té chvíle, kdy člověk jenom je a dýchá a svět je prostě nádherný. Je pátek podvečer, celý víkend před vámi.
Po malé chvilce blaženosti jednomu z popíjejících zazvonil telefon.
„Ano miláčku? Je mi to líto, ale dneska to prostě nestíhám. V parku spadl strom a já tu jako blbec makám s motorovkou, aby tu kolem projel aspoň linkovej autobus. Čekej mě nejdřív tak v půl devátý. Cože? Jarda? No ten je tu se mnou. Dám ti ho k telefonu, chceš?“
Než se dotyčná mohla zmoci jakékoli reakce, ozval se další z popíjejících:
„Eli, no fakt, makáme , jako šrouby. Teď zrovna Emil vypnul pilu, jinak by tě ani neslyšel. Taky bych chtěl domů, ale následující dvě, tři hoďky to fakticky nehrozí.“

No tohle, takhle lhát partnerce, to je klukovina. Ti chlapi zřejmě jaksi nedospěli, pomyslím si. Poslouchat cizí hovory se nemá, ale když už mají hovořící něco upito, je těžké jejich hovor neslyšet. A tak jsem se dozvěděla pokračování:

„Todle mi dělá vždycky, stíhačka jedna! Doma se se mnou stejně pořád jen hádá. Že prej je pořád sama, že nic doma nedělám, že si s ní nepovídám a tak. No vždyť to znáte.“
Ti druzí dva mlčeli, zřejmě kývali hlavami, jako že to znají a dokonce velmi dobře.
„No a nejhorší ze všeho je luxování, to nesnáším.“ Přidal se další na stranu postiženého.
„Copak luxování, to mi nevadí. Mně teda, pánové, fakt vadí, že mě ta moje pořád poučuje, jak malýho parchanta. To je pořád samý: Tohle tam nedávej, tohle nejez, to nejni zdravý, tohle si na sebe neber, budeš mi dělat ostudu a tak. Já sám přece nejlíp vím, jak se mám chovat, oblíkat a co je pro mě dobrý nebo ne?“
„A to si, vole, představ, co by dělala, kdyby na tebe měla papír!“ Ozval se třetí z popíjejících.
„Papír nepapír, jak má jeden z těch dvou dojem, že může toho druhýho komandovat, sekýrovat a poučovat, je ten vztah jaksi v pr...li.“ zafilozofoval si další z nich.

Vzpomněla jsem si na svoje dávná studia a na Erica Berna. V každém vztahu můžou být buď dva dospělí rovnocenní jedinci a pak se prostě domluví a nebudou si navzájem znepříjemňovat život peskováním, hádkami ani lhaním. Prostě si řeknou:
„Miláčku, měl/a jsem toho za celý týden dost a potřeboval/a jsem se odreagovat. Potkal/a jsem zrovna Jarku/Jardu a sedli/y jsme si na jedno(na kafe), ale teď jsem moc rád/a, že jsem zase s tebou doma. Ten úklid zvládneme zítra spolu, dneska už toho mám fakt dost.“
Nebo můžou ti dva mít zaběhnutou společnou hru na dítě a jeho rodiče, hru, ze které se obtížně uniká a která je nedůstojná obou zúčastněných. Svádí ke kličkování, obelhávání, hádkám, výčitkám.

Roztřásl mě večerní chlad. Zaplatili jsme, svolali golfisty, nastartovali a rozvezli je domů. Večer jsme si užívali zdánlivé samozřejmosti toho, že si můžeme dovolit jednat spolu férově.