Odposlechnuto v socce: Tentokrát o mateřské péči

Svoji upachtěnou a ustaranou maminku opěvoval nejeden básník. Básníci jim tedy alespoň vzdávají hold. Na rozdíl od zbytku národa.

Bylo náledí a já jsem se bála jet do města autem. Přenechala jsem tedy jízdu po zledovatělém povrchu profesionálům a cestou tam i zpátky jsem se kochala zasněženou pohádkově běloučkou krajinou. Asi v polovině cesty chytím oblíbené rádio Vltava, což nemá chybu. Pak už mi, bohužel, nezbývá, než nechtěně poslouchat řeči svých spolucestujících. Někdy je z toho i téma na článek. Jako třeba včera při zpáteční cestě.

Stojím ve frontě na bus, přede mnou dvě postarší paní. 
"Dobrý den, kdepak jste byla? Ale hlídala jsem dceři tu naši drobotinu. Dovolenou nedostala, ve škole mají volno, tak kam by je jinam dala? Byli jsme v ZOO a potom jsme navštívili našeho dědu. Už mu bude na jaře devadesát a pořád je čilý. Ještě že tak. Nevím, kde mám běhat dřív. Do práce ještě chodím, ten můj už je pár měsíců doma, tak z čeho bychom žili? Těch mých pár korun je teď naše jediná jistota. Dcera potřebuje pomoc a dědečka ve městě napospas taky nechat nemůžu."
"Já vím, co to je. Mojí mamince je pětaosmdesát a nebýt mne a televize, zapomněla by dočista lidskou řeč . Mladí zkrátka nemají čas. Mají svého dost. A hlídat naši malou budu o jarních prázdninách celý týden. Snad bude aspoň sníh, aby si to u nás užila."

Nastupuji do přijíždějícího vozu a po usazení na sedadle si nasazuji sluchátka. Jenže jak už jsem psala výše, moje oblíbená stanice po přejezdu jednoho horizontu začne chrchlat, až zmizí mým uším docela. A já jsem zase nucena nechtěně vstupovat do životů svých bližních.

Tentokrát úryvek telefonního hovoru: "Tak už se konečně odstěhoval. Bydlel u mně i se svojí slečnou. Ty účty za vodu a za elektřinu, no hrůza! On mi na to vždycky sice přidal, ale ten binec v kuchyni a v koupelně, co jsem po nich musela uklízet! A ty jejich noční návraty! Všechna menší děcka byla vzhůru. Jenom teď nevím, z čeho ten byt budu platit. On mi přece jenom pár stovek přispěl. Těch pár korun, co beru, mi na všechno nestačí. A bydlí tam se mnou ještě ty tři mladší. Jejich tátové? Jeden je zavřenej a druhej je prý nezaměstnanej. Vydělá si na brigádách a příjem nepřizná. A já už mám dva úklidy a pořád máme málo. To víš,děcka chtějí svoje."

Paní ukončila hovor a já slyším:
"Hele, to je fakt dobrá věcička! Co to stálo?"
"Asi šest litrů. Ale znáš to, vyděláš, pustíš."
"Já myslela, že studuješ."
"Studuju a pracuju, abych moh´taky žít na úrovni, ne?"
"A co děláš, jako, že si můžeš dovolit takový hračičky?"
"Aj tý. Tři kila na hodinu. Dobrý ne?"
" To ujde."
"To víš, máma by chtěla, abych jí prej přispíval, ale má do mejch šestadvaceti tuhletu vyživovací povinnost, tak ať se stará, ne?"

Autobus přibrzdil v naší obci a já už jsem se nic dalšího ze života svých spolucestujících nedozvěděla. Naštěstí. I tak jsem měla těch pár desítek metrů k nám domů o čem přemýšlet. Kdopak vám to, milé maminky, tenhle přetěžký úděl asi nachystal?