Óda na trpělivost

Pořád se mluví o tom, čeho se v tom našem školství nedostává. Prý peněz, kázně čili disciplíny, nějaké ucelené a smysluplné koncepce čili vize, kam že to vlastně směřujeme. A také báječných lidí s báječnými vlastnostmi.

Spolužáci z fakulty se tenkrát domluvili, že si udělají řidičák. Dva kluci a dvě holky. Pan učitel v autoškole, který je dostal na starosti, byl ve středních letech. Kdysi se prý živil jako kaskadér a začínal mu chybět adrenalin. V každém případě nezvýšil hlas, nekřičel, všechny pokyny donekonečna trpělivě opakoval, poklesky svých žáků bral s humorem, jenž beznadějného nemotoru a následkem toho i nemotoristu neshazoval, což bylo leckdy vážně umění. Zkrátka takový učitel ideál.
Jedna z budoucích řidiček, Maruška, byla ale oříškem i pro něj. Pravidla silničního provozu zcela ignorovala a z jízdy samotné měla tak panickou hrůzu, že jí do příslovečného zakrytí očí a řícení se vražednou třicítkou středem křižovatky mnohdy opravdu zbýval jen velmi malý kousek. Jindy se zase uprostřed křižovatky zastavila a odmítla pokračovat v jízdě, dokud zapeklitou dopravní situaci nevyřešila ke své spokojenosti, což při její znalosti dopravních předpisů byl běh na opravdu velmi dlouhou trať. Pan učitel byl ale opravdu vždycky trpělivý i na ni, což nikdo ze spolužáků nechápal. Maruška potřebovala třikrát víc hodin jízdy než její kamarádi a pan učitel ji tedy vždycky nechal, ať se odveze domů, což bylo asi třicet kilometrů od autoškoly. 
Jednou takhle na jedné světelné křižovatce dostala Maruška pokyn, aby odbočila vlevo. Po rozsvícení zeleného světla odbočila z pravého pruhu a bez blinkru. „Takhle ne, Maruško, znovu objedeme blok a opravíme to, ano?“ Maruška obě své chyby neomylně zopakovala a protože byla nervózní z toho, co dělá špatně, auto jí uprostřed křižovatky chcíplo. Trvalo mnoho nekonečných sekund, možná i minut, než motor Marušce naskočil. Pak k původním dvěma chybám přidala nesmyslné drcení pedálu plynu.  Při dalším pokusu vzala na vědomí existenci blinkru a použila jej. To bylo malé vítězství. Blok musela objet ještě třikrát, než se dalo opravdu spolehnout na to, že auto křižovatkou projede aniž by mu chcípl motor. Po asi čtyřech nebo pěti dalších kolečkách přišla i na dobrý nápad odbočit z levého pruhu. Vítězství bylo dokonáno. I Maruška splnila řidičské zkoušky a dostala vytouženou kartičku. Někde koupila panu učiteli lahev kvalitní skotské a zastavila se za ním v autoškole, aby mu za jeho trpělivost poděkovala. Odmítl ji se slovy: „ Z vás bude paní učitelka, až dostudujete, že?“ Mlčky kývla. „Tak si to prosím pamatujte, jaké to je, když někomu něco beznadějně nejde. A buďte na něj trpělivá. Mějte pro to pochopení. V naší autoškole jste získala oprávnění nejen jako řidička, ale taky jako učitelka.“ 
Maruška dostudovala. Řídila bezpečně, i když zpočátku byla postrachem silnic, jen co je pravda. Začala taky učit a na svoje žáky byla vždycky trpělivá a zároveň jim nic neslevila. Když někdo byl na její předmět zabedněný, ba tvrdý, jako poleno, usmála se vždycky a řekla mu: „To nic,mně to zase nešlo v autoškole. Když se budeš snažit a nevzdáš to, časem se to poddá.“ A její žáci ji měli rádi. 
Když se totiž vyšle do světa to dobré, nějakým obloukem se to někam vždycky vrátí. Třeba k jinému cíli. Aby to dobré na světě zůstalo zachováno.