O vulgarismech tentokrát trochu jinak

Vulgárně by se mluvit nemělo, alespoň tedy na některých místech ne. Slušný člověk se jejich užívání snaží aspoň minimalizovat. Zároveň by nás nemělo rozhodit, když na nás nějaký primitiv svůj vulgární výraz vytáhne.

Učit na učňáku není žádný med. Jeden musí být fakt hodně otrlý, aby u toho pár let vydržel. Mirek měl ty svoje kluky ( byl jejich třídním) jinak docela rád, ale ta jejich kanální mluva, člověk aby se styděl s nimi jet hromadnou dopravou nebo čekat po vyučování na zastávce. Bylo mu jasné, že u nich doma se taky nemluví zrovna ve verších a navíc jsou ve věku, kdy se každý z nich snaží vehementně světu dokázat, že je pořádný chlapák a ne jen tak nějaký padavka. S tresty za nevybrané vyjadřování hned začínat nechtěl, snažil se je na nevhodnost jejich mluvy upozornit nějak jinak a třeba je u toho i trošku poučit. A protože učil cizí jazyky, šel na to cestou překládání a porovnávání některých slov.
Tak třeba němčina. Die Kurve znamená zatáčka, oblouk nebo křivka. O tom věděl svoje. Na gymplu totiž díky tomuhle slovu mazal tabuli celé čtyři roky až do maturity on, Míra Křivka, se spolužačkou Černou. Sousloví Schwarze Kurve se totiž panu profesorovi mimořádně dobře pamatovalo. Der Kunde je zase  v překladu do češtiny zákazník, Sozialkunde jako školní předmět něco jako občanská výchova a Urkunde je diplom nebo osvědčení. O tom zase ví svoje z učitelské praxe. Pokud jede s kluky na závody do Německa a oni, nedej bože, dostanou diplom a on je na to zapomene předem teoreticky připravit, prožije si s nimi při předávacím ceremoniálu svoje. 
Svá úskalí má i polština. Jak se řekne polsky hledat, ví asi hodně lidí, včetně některých Mírových svěřenců. Stejným výrazem v češtině poměrně nevybíravě označujeme činnost vykonávanou při pohlavním styku. Míra si kdysi dopisoval se studentkou z Varšavy. Po nějaké době se domluvili, že Barbara, tak se ta polská studentka jmenovala, bude mít cestu do Prahy a on, Míra jí chtěl ukázat českou metropoli. Dohodli si spolu, že na ni bude Míra čekat na hlavním nádraží. Domluvili si vlak, čas i nástupiště, ale nedomluvili si vagon, ze kterého Barbara vystoupí. Mobily tenkrát ještě nebyly úplně běžné a tak se minuli. Míra bezradně postával na prázdném perónu a nevěděl, kam jeho dopisní kamarádka zmizela. Bloudí zoufale po nádražní hale? Sedí někde na kufru a přemýšlí, kam se vrtnout? Dostal nápad, že zajde do informací a nechá ji vyhlásit nádražním rozhlasem. Pracovníkovi na informacích objasnil situaci a požádal jej, zda by nemohl vyhlásit, že ji Míra stále ještě čeká na dohodnutém perónu. Pracovník informací ochotně nabídl pomoc a Míra, již poněkud uklidněn, se vrátil zpátky na původně domluvené nástupiště. Sotva tam stihl dojít, rozlehlo se nádražní budovou hlášení v polštině: „Miroslav šuka Barbaru ...“ a následovalo přesné určení čísla nástupiště. Tak populární, jako v této chvíli, byl Míra opravdu málokdy. Kdo měl oči a uši, zašel si původce této interesantní činnosti nenápadně prohlédnout.
Nebo chorvatština. Jak radostně se vyprahlý po dlouhé cestě autem nebo při návratu z pláže vrhal v místním marketu k regálu, nad nímž visel nápis  v chorvatštině: „Hladna piča“.

„ Víte co, kluci?“ Povídal jim, když tyhle historky při třídnické hodině vysypal na burácející kolektiv. „Takzvané sprosté slovo je jen zvuk. Zvuk, který v jiném jazyce může znamenat třeba nějakou úplně běžnou činnost, osobu nebo věc. A právě proto není nic úžasného na tom, že tyhle výrazy někdo používá. Možná to spíš vypovídá něco o jeho omezenosti a nevzdělanosti. Tak si vyberte sami, jak budete mluvit a jak budete na svět působit.“