Naše vidění světa a zrakové vjemy

Podle moudrých pramenů osmdesát procent podnětů přijímáme zrakem. Umíme se ale na svět dívat doopravdy tak, abychom jej viděli takový, jaký skutečně je?

„Oko, do duše okno“, říkávaly naše prababičky.  Očima přijímá zdravý člověk víc než tři čtvrtiny všech vjemů, které potom mozek vyhodnotí. 
Novorozenec vidí barvy, světla a stíny. Tím, jak postupně roste a moudří, učí se je jeho mozek nějak vyhodnocovat. Tenhle shluk barevných skvrn je mámin obličej, to je táta, sourozenci a tamto zase babička s dědou. Tohle je náš pes. A tamten shluk fleků je moje postýlka, ten druhý zase kočárek. S vyhodnocováním viděného mu vydatně pomáhají nejbližší, především rodiče a prarodiče. Miminko pozoruje jejich reakce na to, co vidí a ukládá si je do paměti. Tohle je fuj! Na tohle se maminka usmívá. Tenhle shluk skvrn si se mnou bude hrát. A tak dále. 
Později si k viděnému přiřazuje slova, tedy barevné shluky pojmenovává souhrnem zvuků, hlásek. Ještě později přibývají do paměti i emoce spojené s objekty zaznamenanými zrakem. Na všechno tohle je třeba se soustředit, pečlivě si to ukládat do čerstvé paměti.
V předškolním věku nás dospělí obohacují o informace k viděným objektům. Tohle je had, pozor! Tohle je jahůdka, ta je dobrá a zdravá. Tahle bobulka z toho keře se nejí, bolelo by tě bříško. Oheň pálí. Bláto je špinavé. Sníh studí.
Když přijdeme do školy, přidá se k tomu vzdělávání. Brouci mají šest nohou. Růže krásně voní. Zvratky na chodníku jsou odporné.
V pubertě si experimentováním s viděným získané názory a moudra potvrzujeme nebo vyvracíme.
V dospělosti jsme tím, co do nás vložili vychovatelé, ale také tím, co jsme si sami vybudovali. To druhé z mnohem menší části. Je to složitý proces, který končí se zánikem našeho fyzického bytí.
Dítě se tedy od nás, vychovatelů, učí, jak má to, co vidí, chápat a vyhodnocovat. Je námi formováno a utvářeno jako takový malý Pygmalion. I nás takto v nejlepší víře utvářeli naši vychovatelé. A je to tak v pořádku.
Je třeba si ale uvědomit, že to, co vidíme, není skutečný svět. Je to jen naše vnímání světa. To, jaký barevným shlukům přiřazujeme význam. Rozumem, emocemi, názory a předsudky získanými od dospělých kolem nás. Soudíme a vyhodnocujeme podle zaběhaných schémat. Vytváříme si o viděném svoje názory na základě předchozích zkušeností. To je v podstatě v pořádku, šetří to čas a energii při každodenním rozhodování. Neměli bychom ale zapomínat na to, že to, co si myslíme, že vidíme je jen naše představa o okolním světě. Zkusme si třeba takové malé cvičení:
Vyberme si na nedělní vycházce obdélník asi tak velký, jako větší kreslící čtvrtka. Pro názornost si jej můžeme vymezit třeba čtyřmi klacky. Uvnitř tohoto obdélníku by mělo být něco, co nás upoutalo. Barvami, tvarem, celkovou kompozicí. Může to být zajímavá kytka nebo mechem porostlý pařez či zajímavý kámen.
Poodstupme kousek vzad a přimhuřme oči. Vnímejme, kde je světlo a kde je stín. Zkusme si pro sebe vyjmenovat barvy, které naše oko vnímá ve vymezeném obdélníku. Ale neomezujme se jen na ty základní. Zelená nebo hnědá může mít klidně dvacet i více různých odstínů a nádechů. Celé tohle barevné zkoumání by mělo trvat aspoň pět minut.
 Nakonec, jsme-li odvážní a máme momentálně čas a s sebou pastelky či křídy, můžeme si celý vymezený obdélník namalovat. Nebo aspoň vyfotit.

Proč tohle celé? Není to jen taková neškodná kratochvíle pro ukrácení nedělního odpoledne? Pro někoho určitě ano. Kdo je ale vnímavý, otevře se opravdovému vidění, takzvanou výchovou nepokřivenému vnímání světa zrakem. Kdo se tímhle způsobem naučí vnímat svět kolem sebe, vyřadí na chvíli rozum a přijímá vnější svět jen smysly, v tomhle případě zrakem. Na základě viděného si nekřiví obraz, který k němu přichází a pokud se takovým cvičením bude oddávat pravidelně, nepodlehne jen tak manipulaci svého okolí. K té je totiž třeba takzvaný rozum.