Jak se nestát fanatikem

Poslední dobou mě to nějak víc nutilo uvažovat o fanatismu a fanaticích. Došla jsem přitom k několika jednoduchým závěrům, které se mohou někdy i hodit. Možná nejen mě, takže se ráda podělím.

Fanatik především ubližuje. Druhým, sobě a neví o tom. Jedná s nejlepším vědomím a svědomím. Matka vychovávající velmi nestandardním způsobem své děti je přesvědčená, že pro ně dělá to nejlepší, co dělat lze. Vychová z nich totiž zase bytosti bez vlastního zdravého a racionálního úsudku, neschopné se rozhodovat za sebe samé a opět zfanatizované, jako je ona sama.                                      Stoupenec politického směru či hnutí je přesvědčen, že jedině ta jeho strana či uskupení vyvede danou část světa z ekonomické a sociální bídy a ti ostatní to prostě jen ještě nepochopili. Snaží se vysvětlovat svou pravdu a přesvědčovat o ní své okolí ze všech sil.                                                           Příslušník náboženské či filosofické skupiny má velmi zvnitřněnou svou pravdu, kterou sdílí se sobě blízkými a ostatní vnímá jako pomýlené, které je třeba přivést na pravou víru.

Fanatik si totiž zoufale nevěří. Nevěří své schopnosti svobodně žít a rozhodovat se za sebe, nést si i případné důsledky.

Fanatik nemá radost ze života. Žije totiž v neustálém strachu, že udělal něco špatně a kdosi nebo cosi ho za to potrestá.

Fanatik je přesvědčen, že to, čemu věří on, je jediná možná objektivní pravda. My všichni žijeme v nějakém nedokazatelném bludu. Někdo věří v pofiderního boha, někdo ve skutečnost, že svět vznikl nárazem pár šutrů o sebe. Kdo dokáže, kde je pravda a jak? Nepřipustím-li, že na tom druhém názoru něco je, jsem fanatikem, ať se mi to líbí, nebo ne.

Fanatik nemusí obhajovat svůj jediný správný světonázor bůhvíjak agresivně, i když spousta z nich to samozřejmě dělá. Jenom je tak nějak přesvědčen, že ta jeho pravda a jeho pohled na svět je ten jediný správný.

Co z toho plyne za poučení pro nás? Berme tenhle svět jako dětskou hru "na něco" a tuto hru si po dětsku užívejme. Buďme radostní, šťastní, zodpovědní a následkem toho i tolerantní ke hrám těch druhých. Náš svět totiž nic jiného než hra není. Proč bychom tedy měli prosazovat tu naši hru na maminku, tatínka, šéfa, dobroděje za jedinou možnou a správnou? Co když si ten vedle nás se stejným zápalem jako my hraje prostě nějakou jinou hru? Nekažme mu ji a pozorujme, jak si to užívá. V tom je ta pravá moudrost, ne ve fanatickém obhajování námi právě pochopeného takzvaného dobra.