Jak se (nejen nám) posunul obzor

Před třiceti lety byly české a slovenské kempy plné turistů z tehdejší NDR. Jezdili k nám rádi. Byli jsme totiž téměř jedinou zemí, kam bez problémů mohli. Pak se (nejen jim) otevřel svět.

Byl chladný červencový večer. Kemp na Oravě byl skoro prázdný, jen Týna a Matěj měli postavené malé áčko hned u vody a na opačném konci kempu tábořila partička východních Němců, čili dederónů, jak se tenkrát v osmdesátém druhém říkalo.
Vrátili se z výletu skoro za tmy, otevřeli konzervu lančmítu, nakrájeli ji na plátky a naskládali ji na krajíčky chleba. Hodilo by se víno. Příjemně by zahřálo. Kde že mají tu flašku červeného? Flašku našli, ale po otvíráku se země slehla. Po chvíli marného hledání se Týna vypravila k německým turistům, aby si od nich vypůjčila cokoli, čím se do té flašky lze dostat. Vývrtku měli a byli ji ochotni půjčit pod podmínkou, že si Týna s Matějem sednou k jejich ohni. S němčinou Týna problém neměla, nedávno se  vrátila od Baltu z jakéhosi družebního pobytu a Matěj se zase pokoušel o angličtinu, takže konverzace byla zpočátku trojjazyčná a s množstvím vypitých nápojů nabývala na plynulosti. Všichni se dobře bavili a když se rozcházeli do svých stanů, domluvili si na zítřek společný výlet. Následovalo i několik dalších společných večerů a odpolední s túrami, pokusy o tenis a volejbal, zkrátka spřátelili se. Partička bydlela v tehdejším Karl – Marx- Stadtu, kam byli Týna s Matějem novými přáteli pozváni na adventní trh. Nic takového tehdy v Československu nebylo, tak pozvání rádi využili. V květnu zase Němci navštívili na oplátku Prahu, kde Týnka studovala a Matěj pracoval. V následujících několika letech se ze vzájemných návštěv stala tradice.

Přišlo jaro roku 1989 . Týna s Matějem už dávno bydleli spolu. Jednou po příchodu z práce našla Týna v kastlíku dopis z Karl- Marx- Stadtu. Zvědavě ho otevřela a dočetla se, že se dva z jejich východoněmeckých přátel oficiálně vystěhovali na západ a že letos Prahu nenavštíví. Za dva měsíce jim přišel další dopis, tentokrát z Heidelbergu. Týna zalitovala, že sympatické přátele zřejmě nikdy neuvidí. S vycestováním přes západní hranici to bylo dost složité a rozhodně se nedalo v tomto směru s čímkoli počítat.

Uplynulo dalších půl roku a nastal listopad téhož roku. Malou Stranu zaplavily zaparkované trabanty a wartburgy, na zahradě velvyslanectví Spolkové republiky kempoval zbytek tehdejší oravské party. Po několika dnech padla Berlínská zeď. Za několik týdnů Týna s Matějem cinkali klíči na Václavském náměstí a potom i na Letné. Všechno se začalo rychle měnit a návštěva Heidelbergu přestala být nesplnitelným snem. Týden v červenci devadesátého roku prožili Týna S Matějem v Heidelbergu. Prohlédli si tohle staré univerzitní město a navštívili i Stuttgart a Štrasburg. Týna usilovně zapracovala na svojí jazykové vybavenosti a začala pracovat v oblasti turistického ruchu. Německo navštěvovala pravidelně. Život se hodně změnil a tihle přátelé se navzájem někam ztratili. Ale vzpomínka na touhu po cestování  v trabantu  s konzervami v jeho mrňavém kufru se občas vynoří dodnes .