Telenovela o nerozhodném Bruselu a (ne)zbankrotoveném Řecku pokračuje

Evergreenové jednání o finanční pomoci mezi EU a Řeckem začalo ztrácet racionální základ již v roce 2010, kdy Řecko prakticky bankrotovalo (zadlužení 126,8% HDP) a EU s MMF to promptně úvěrem 110 mld eur "zatáhli".

Prvopočátky zadlužení Řecka jsou v 90 letech minulého století kdy vláda PASOK s premiérem Simitisem chtěla (jak to bývá obvyklé u socialistických vlád) rychle zvyšovat životní úroveň obyvatel nikoliv dle vývoje HDP, ale "jednodušší" cestou tj. zadlužováním. Jedním z dalších, důležitých hřebíčků do rakve zadlužování bylo navíc i získání pořadatelství Olympijských her v r. 2004 a s tím související financování předražených státních zakázek pro OH. Již koncem 90. let začalo Řecko navíc ještě falšovat statistiky svého rozpočtového deficitu aby dosáhlo přijetí do eurozóny. Potíže zkorumpované levicové vlády PASOK dosáhly v roce 2004 takové míry, že byla ve volbách poražena. Nastoupila pravicová vláda strany ONNED, která rozjetý vlak zadlužování nedokázala zastavit a víceméně pokračovala ve stejné politice zadlužování a falšování statistik pro EU. Nezbytné urychlené dokončení zpožděných a předražených staveb pro olympijské hry ještě více prohlubovalo zadlužení země. Dále se v zemi střídaly levicové i pravicové vlády, které nebyly schopny provést hlubší reformy, každý trochu pozitivní reformní krok navíc blokovaly příliš silné odborové organizace, jejichž nejvyšší bosové většinou žijí v přesvědčení, že peníze rostou na stromech a zvětší části o tom přesvědčili i většinu obyvatel Řecka.

Sociální inženýrství v Řecku dosáhlo takové úrovně, že bylo běžné dvojí zaměstnávání některých občanů, kdy jedno ze zaměstnání bylo ve státní správě a veškerá činnost (práce) pro stát spočívala pouze v převzetí výplaty, protože pro dotyčného na úřadě již nebyla volná židle. Pokud lze oprávněně říci, že v Česku by bylo možno redukovat přebujelý státní aparát o 20%, v Řecku lze hovořit o 50% zbytečných úředníků.

Dodržováním aspoň některých úsporných opatření v roce 2014 bylo dosaženo mírného růstu, ovšem odpor Řeků proti snížení životní úrovně a následné předčasné volby vynesly do čela extrémní levici naprosto odtrženou od reálné situace. O odborné úrovni nové vlády strany SYRIZA záhy přesvědčil její ministr financí na prvním jednání v EU, na něž sice přišel pyšně jako páv, ale jak známo ze zákulisí EU přišel bez znalostí které by měl mít ministr financí a bez návrhu jakéhokoliv rozumného řešení. Usměvavý strejda - premiér Tsipras používá klasickou taktiku komunistických papalášů něco jiného slibovat a něco jiného ve skutečnosti dělat. Na půdě EU prezentoval že bude provádět úsporná opatření a v Řecku vesele pokračoval v zadlužování, aby se zalíbil svým milým voličům. Je na něm dost znát, že si absolutně neví rady jak složitou situaci řešit.

Za současnou situaci (zadlužení) si mohou Řekové především sami, svojí preferencí politických stran (SYRIZA je vzorový případ), které slibovaly, zjednodušeně řečeno, pečené holuby, vyšší platy, vyšší důchody, větší ochranu zaměstnanců, dále pro chudé zdarma energie, potraviny, bydlení, atd. Nezanedbatelné je ovšem i velké pochybení EU, která dlouho tolerovala falšování hospodářských výsledků Řecka a hlavně nedokázala při své přímo čítankové nerozhodnosti poslat Řecko do bankrotu již v roce 2010, nebo nejpozději v roce 2012. V této době by to bylo finančně snesitelnější především pro Řecko, ovšem bolestivější pro naivní věřitele.

Nyní nám televize pravidelně již několik měsíců vysílala denně po sedmé hodině další díly telenovely s usměvavými herci - Junker, Merkelová, Hollande, Lagardeová  Tsipras, Varufakis. Vzhledem k stále stejným přátelským objetím a poplácávání po ramenou jsem si ale nebyl jistý, zda to není opakování pořád stejného dílu.

Bruselu mělo být již po volebním vítězství SYRIZY jasné, že její politiku (předvolební sliby) nelze realizovat na účet Řecka, ale že Tsipras automaticky počítá s tím, že to zaplatí EU. Evropští představitelé se musí vzchopit, vytáhnout hlavu z písku a akceptovat faktický bankrot Řecka. Při velmi malém podílu Řecka na ekonomice celé EU lze předpokládat, že dopady jeho odchodu z eurozóny lze vypořádat s minimálním výkyvem hospodaření v EU. Zatím to vypadá, že nejen marťan Tsipras, ale i neakceschopní představitelé EU čekají na nějaký zázrak, který to za ně vyřeší. Čtvrtina Řeků by po tomto zázraku mohla dál v létě tančit a v zimě odpočívat, no a evropští politici by zase v klidu mohli občas poschůzovat tu v Bruselu, tu ve Štrasburku a vymyslet nějaký nový zákon, bez kterého my obyčejní občané nemůžeme existovat.

Pokud evropští politici nebudou co nejdříve schopni vyřešit co nejklidnější odchod Řecka z eurozóny, nebudou schopni řešit ani mnohem větší problémy, které již intenzivně klepou na dveře - prudký nárůst imigrantů s hrozbou šíření islámu do Evropy se všemi důsledky až po islámem plánovanou destabilizaci evropských státních útvarů.

Evropě a celému světu chybí rozhodní politici jako byli Winston Churchill, Margaret Thatcherová nebo Ronald Reagan, kteří byli schopni převzít osobní odpovědnost i ve věcech, které jim nemusely přinést politické body. Dnes je domácí i evropská politika plná ustrašených a podlézavých populistů toužících pouze po znovuzvolení v příštích volbách.

Je nutno udržet evropské společenství především v jeho prvotní myšlence jako fungující zónu volného obchodu. EU může fungovat pouze za předpokladu, že bude dodržovat pravidla, která si v počátku sama dala, což se již delší dobu neděje. Také je nutno stanovit hranice finanční pomoci chudším státům, tzn. k solidaritě přiřadit na druhé straně i vlastní odpovědnost jednotlivých zemí (vlád i občanů) za svůj osud. Když tohle bruselští sociální inženýři nepochopí čeká Evropu pomalé ekonomické odumírání.

Jiří Stržínek