Tož koho mám volit? (4) Skrytá podpora

Fenomén skryté podpory má základ v tom, že se lidé za člověka, kterého hodlají volit, stydí nebo se bojí svou volbu přiznat, aby nevyvolali negativní reakce nebo dokonce neztratili přátele.

V Bílém domě nebude v příštích čtyřech letech bydlet dobrý člověk. Dobří lidé nudí a nevyhrávají volby.

Buď bude nájemníkem falešná osoba s křivým charakterem a mafiánskými sklony tvářící se jako slušná, zkušená, uhlazená a nejlépe připravená vést velmoc. Nebo to bude s menší pravděpodobností její oponent, o kterém víme daleko více osobních detailů, koho kdy urazil, napadl, osočil, obral o peníze a kdo ví, kolik dluží na daních.

Otevřeně ve společnosti přátel zahlásit, že jedině ona nebo jedině on je ten správný kádr pro nejvyšší volenou funkci a zkoušet tento názor obhájit, to bohužel chce v této době dávku osobní statečnosti. Názor jsem si udělal, vybral menší zlo, ale nebudu se tím radši chlubit, protože zachovat přátelství je cennější než obhajoba neobhajitelného tváří v tvář příteli, který může mít opačný názor. Skrytá podpora je na světě.

Každý ví, že jeho vybraný kandidát má jasné slabiny, které druhá strana neustále připomíná. Propaganda frčí, průzkumy skáčou nahoru dolů, debaty v hospodách jsou buď o něčem úplně jiném, anebo velmi vyhraněné, negativní. Příznivci jedné strany volí svou stranu jen proto, aby nebyla zvolena druhá strana, kterou tolik nenávidí.

Jednou odpověděl doktor Plzák na otázku, zda přiznat nebo nepřiznat nevěru velmi jednoduše: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“ Madam Clintonová se této rady drží, nepřizná žádný hřích a zřejmě jí to vyhraje volby. Však jí nikdo nic nedokázal, neudělala nic špatně, zatímco koukejte, jak on se chová k ženám, fuj! Nicméně v tom je umění politiků, v této disciplíně udělala z Trumpa naivku. Upřímnost a otevřenost volby prohrává, protože ukazuje slabiny. A tím pádem lid vynáší do funkcí lidi, o kterých toho ví nejméně. Zatloukání a skrývání nepříjemné pravdy funguje.

Ve vnitřní politice a situaci jednotlivců se toho mnoho nezmění, ať v Oválné pracovně bude úřadovat on nebo ona. Obraz země v zahraničí bude diametrálně odlišný. „Podívej, Hillary, když budeš prezidentkou, že mě uděláš velvyslancem v Iráku nebo Afghánistánu,“ zahlásil tento týden Donald na charitativní večeři. Zlatá střední cesta, no ne? A mít ho v Praze na Malé Straně... to by byla jedinečná třešnička na volebním dortu.

Přiznávám, že i v debatách s kamarády jsme dlouho drželi naši podporu skrytou. Minulé úterý jsme se ale ve čtyřech u stolu po pěti pivech rozpovídali.

První kamarád, vášnivý demokrat, se už nemůže dočkat 6:30 ráno osmého listopadu, až potvrdí svým lístkem svou jedinou možnou kandidátku. Nikdy nevolil nikoho jiného, než demokraty, takže žádné překvápko.

Druhý, za normálních okolností hlasující pro republikány, dá tentokráte hlas Hillary. V pořádku, ale pro mě divný je jeho argument, že má strach, že Donald svými výroky vyprovokuje Kima v KLDR a že se stane něco hodně zlého. Stačilo, abych vyjádřil svůj podiv, že slyší trávu růst, aby mi bylo vzápětí sděleno, že málo čtu, a proto nevím. Hoch je v důchodu a hodně čte, tak jsem mu položil řečnickou otázku, zda on nečte moc a obrátili jsme list. Zůstali jsme přáteli.

Třetí kamarád bude zřejmě volit Johnsona, prý už „třetího“ kandidáta volil i v minulosti. On ten Johnson je asi z těch možností fakt nejlepší, nejnormálnější, relativně dobrý člověk. Proto v tomto systému nemá šanci a hlasovat pro něj znamená v roce 2016 totéž, jako nehlasovat vůbec. Snad se to v budoucnosti změní.

No a já, ach... jsem byl u stolu jediný, kdo se přihlásil k Donaldovi. Přisypal jsem soli do jejich bolístky tím, že moje žena je ještě větší Trumpetka. Vzali to kluci sportovně, koneckonců jsem ve skupině nejmladší, a proto nejhloupější. A když budu více číst, tak zmoudřím k nepoznání. Já jen doufám, že za pár let snad bude kandidovat Donaldův syn nebo ještě američtější Američan, s ještě více prořízlou hubou, abych měl opět hned od začátku jasno, komu to hodit. Bez studia literatury, s neskrývaným vlastním názorem.