Oblíbený, neoblíbený...

Většina z nás má své oblíbené politiky, kterým jsme dali svůj hlas, neboť jejich vize pro naši zemi je nám nejbližší. Fandíme jim, tedy alespoň do chvíle než někteří z nich tu vizi ztratí. Myslím, že nejsem výjimkou

v tom, že mám i celou řadu neoblíbených, jejichž přítomnost ve veřejném životě neznamená z mého pohledu pro naši zemi kdovíjaký přínos. Příznivci jednotlivých stran a jednotlivých politiků v mnoha rozhovorech, diskusích, článcích, příspěvcích a komentářích rozhořčeně argumentují o silných stránkách vyvoleného a špatnosti jeho oponenta. Jakékoli kontroverzní kroky, činy i způsob vyjadřování lidí ve veřejném životě pak způsobí mnohonásobné zesílení emocí.  Znamená to, že musíme za jakýchkoli okolností obhajovat oblíbeného a kritizovat neoblíbeného? 

Rozdílnost v orientaci směr východ či západ nebo v důrazu na tržní kapitalismus či sociální spravedlost a mnoho dalších myšlenkových rozcestí spojených s životem ve svobodné zemi, to samo o sobě způsobuje rozdělení na tábory. Přiživíme-li to emocemi, pak naší přirozenou reakcí je zdůrazňovat a bránit klady svého reprezentanta  a opomíjet jeho problémové stránky. Oponent se pak stává strůjcem všeho zlého.

Strůjcem a symbolem všeho zlého je v mnoha diskusích levicově orientovaných Čechů již standardně pan Kalousek, na pravicových fórech vede pan prezident Zeman. Určitě není možno aplaudovat jejich volbě silných slov, urážkám oponentů a svérázné životosprávě. Tímto chováním oba sbírají negativní body, jejich příznivcům to ale jakoby nevadí. Asi ve skutečnosti vadí, ale slabou stránku vyvoleného ignorují, otevřeně neuznají, nezkritizují.  Kritikům způsobuje agresívní argumentace nezdravé zvýšení adrenalinu, tomu odpovídající reakce, odpis politika navěky a obvinění za všechny neduhy, které naši společnost kdy postihly.

Pan Kalousek se pravidelně otevřeně zasazuje o dvě podstatné věci, které stojí za to brát s dávkou vážnosti: za šetrný stát směřující k vyrovnanému rozpočtu a za neexistenci jakýchkoli zástupců komunistického režimu v politických funkcích. Je možné, že se najdou jedinci, kteří jednoznačně podporují navyšování státního dluhu a estébáky ve státních službách. Spíše je ale pravděpodobné, že hodně lidem státní dluh a tajní ve službách „jen nevadí“, protože momentálně mají jiné starosti. Platby z rozpočtu naší mladší generace přece nejsou problém, oni mladí jsou šikovní a nějak si v budoucnosti poradí. Nějak bylo, nějak bude.

Naše země za ministrování pana Kalouska získala zvýšení ratingu o dva stupně na AA minus, ve stejné době, kdy rating USA klesl z AAA na AA plus. Takže půjčování nás teď tolik nestojí a nebolí. „Kalousku děkujeme“ asi od zastánců deficitního financování ale neuslyšíme, i když jejich teorie a současná praxe nastartování ekonomiky rozdělením peněz z daní a dluhopisů těží i z výsledků jeho práce.

Pohledy do minulosti a generování obav z bývalých tajných také mnoho lidí v dnešní době nepovažuje za problém dne. Nicméně z nedávného pojednání o Pavlu Wonkovi s rádoby moudře a informovaně hovořícími bývalými tajnými policajty jde mráz po zádech... Souhlas s panem Kalouskem, že by tito lidé měli v zájmu normální budoucnosti naší země nadále žít s přívlastkem „bývalí“ a dělat cokoli, co není spojeno s řízením země. 

Pan prezident Zeman je hlasem lidí a regionů zapomenutých vysokou politikou a nezasáhnutých ekonomickou prosperitou. Chce nové investice a s nimi pracovní příležitosti v naší zemi. Chce širší obchodní vztahy s východními velmocemi, kde cítí rezervy. Koncept investic a kšeftu by měl rezonovat s pravicovými voliči, ale nedějě se tak. Prezident totiž již byl, kvůli jiným excesům, zařazen do škatulky „ten pán nikdy!“ Lidskoprávní dimenze je z jeho pohledu méně důležitá. Může se mi to společně s vrávoráním nad korunovačními klenoty nelíbit, ale proto nemůžu zatracovat ekonomické vize, které bych jinak očekával spíše zprava, a také spíše od přechozího prezidenta. Ale z tohoto směru jaksi delší dobu nepřicházely. Chyběly. Obchod zbytku EU a USA s Čínou také není zrovna na bodu mrazu, takže s ekonomickou dimenzí jeho jednání nemám problém.

Kritika nesmyslných, trapných, arogantních výroků a činů je samozřejmostí,  musí vytrvale pokračovat. Tu a tam ale příjde dobrá myšlenka i od pana neoblíbeného a tu není třeba se bát ocenit a zeptat se, proč s ní nepřišel pan oblíbený. Černobílé vidění způsobuje zbytečné napětí ve světě plném odstínů šedi. Třeba to jde, hodit do kouta negativní handrkování a mlácení prázdné slámy o tom, kdo je větší škůdce a soustředit se na vize, které jsou pro společnost podstatné, bez ohledu na jejich autora. Tož, rád bych se toho dožil.