Generálové minulých bitev

Havel varuje Obamu před Kremlem. Je známo, že špatní vůdcové prakticky vždy připravují svoji armádu na tu předchozí válku. Přeneseně je tomu tak i u politiků typu Topolánka, Havla a Kocába, kteří buď nostalgicky vzpomínají na to, jak pomáhali k odchodu sovětských vojsk nebo nás přesvědčují, jak je nám dnešní Rusko nebezpečné nebo obojí dohromady.

Podívejme se do historie posledních sta let:
Osamostatnili jsme se od Rakousko-Uherska a dovedu si představit, že po značnou dobu z trvání první republiky bylo právě Rakousko-Uhersko - tehdy již neexistující - terčem prvoplánově zdvižených ukazováků druhořadých politiků s dodatkem "Pozor, aby se nám nevrátilo!". Odhadoval bych, že tak asi do krize. Přišlo však něco jiného. Okupace přikvačila z Berlína, nikoliv z Vídně. A Vídeň sama se stala jednou z obětí.

Po 2. sv. válce tedy nastala změna a politici se adaptovali na nový stav, avšak opět bez výhledu do budoucna. Zase tu byl zdvižený ukazovák, tentokrát komunistických politiků s dodatkem "Pozor na NSR!". Z Německé spolkové republiky však tentokrát žádná vojska nepřišla. Okupace přispěchala od předchozího zachránce, z Moskvy, tedy ze - pro prostého občana - zcela nečekaného směru.

Je tedy iluzorní mechanicky extrapolovat v politice předchozí zkušenosti o tom, kde je skryto nebezpečí, do budoucna. Predikce je třeba provádět na základě podrobné analýzy vývoje. Poté realisticky stanovit, co lze ovlivnit a co ne. Deklarované národní zájmy zájmy pak musí reflektovat tyto závěry.

Budeme-li pouze mechanicky vykřikovat "Putin ante portas!", nemusíme si všimnout opravdového nebezpečí formujícího se za humny. Jak vidno, setrvačnost myšlení u některých politiků je mnohem delší než desetiletí. U jiných je za tím výkřikem zas jen chladný kalkul počítající právě s tou setrvačností u valné části obyvatel. A občas je třeba udělit nový impulz. Výborně se k tomu hodí například servilita některých činovníků ČSSD.