Kdysi vládnoucí sociální demokraci se často vyčítá, že během osmileté vlády významně zadlužila náš stát. To je pravda a nic než pravda, jenže sama o sobě nic neříká. Co když se na to podíváme trochu jinak...
O státním dluhu se mluví často. Přitom ekonomika je složená ze tří typů subjektů - domácností, podniků a státu. Všichni ti tři mají mnoho něco společného. Především nějak trvale hospodaří. A všichni tři se mohou zadlužit. A také to dělají. Všichni tři.
Je zajímavé, že ekonomům skoro vůbec nevadí, když se zadlužují podniky. Vždyť úvěr je naprosto standardní způsob financování podniku, řekne vám běžný ekonom a vůbec se nebude pohoršovat nad tím, že je podnik tímto způsobem zadlužen a musí pravidelně splácet úroky. Úvěr slouží k financování investic a potažmo k rozvoji, expanzi firmy. Že se firma zadluží, je naprosto normální a v pořádku, placení úroků je určitá daň za rozvoj.
A co domácnosti? Občas sice slýcháme varování, že to je nebezpečné, ale i tak ekonomický pohled říká jasně: Zadlužení lidí podporuje spotřebu a růst ekonomiky, zadlužení domácnosti je tedy v pořádku. Člověk si koupí něco, na co ještě nemá a když to splatí, už má zase koupenou jinou věc za peníze, které teprve vydělá. Domácnost se pak chová jako výše uvedený podnik. Trvale žije na dluh, protože to usnadňuje investice, zlepšuje to její životní úroveň. Díky půjčce má auto hned, pračku hned, vlastní bydlení hned a nemusí čekat spoustu let, než na to našetří. Před veškerá varování ekonomové tento postup spíše chválí a libují si, jak to poporuje ekonomiku. Růst HDP by byl v minulých letech o hodně menší, kdyby lidi nežili na dluh.
A teď stát. Bum. Všechno je jinak! Tady ekonom křičí z plných plic, že zadlužování státu je špatné, jak to budou platit naše děti, každý z nás už jakoby dluží 100 tisíc, jednou bude průšvih!!! Neustále se tlačí na reformy, které zadlužování státu zastaví, protože už se s tím musí něco dělat. Rozpočet má být přece vyrovnaný, jakýkoliv schodek je špatný.
Nechápu, proč ten nerovný přístup. Proč se zadlužování podniků hodnotíme pozitivně, domácností s přihmouřením oka také pozitivně, resp. to nevadí, ale dluh státu tak přísně negativně.
Přitom stát má relativně nejsnadnější pozici. Státu nehrozí náhlé onemocnění, které hrozí obyčejnému člověku. Jistě, i příjmy státu jsou ohrožovány kolísáním ekonomiky, ale stát má na rozdíl od občanů a podniků jistotu, že nějaké příjmy mít bude vždy. Třeba proto, že kdykoliv může jejich výběr nařídit zvýšením daní.
Člověk nemůže nařídit nějaké firmě, aby mu dala práci a platila ho, nařídit to nemůže ani státu. Firma nemůže nikomu nařídit, aby kupoval její výrobky za stanovenou cenu. Domácnostem i firmám tedy reálně hrozí neschopnost splácet úvěr, což může být řešeno exekucí. Firma zanikne, dománost zaniknout nemůže, takže její členové skončí na ulici jako bezdomovci.
Stát tyhle problémy řešit nemusí. Když potřebuje peníze, jednoduše může zvýšet daně, nebo omezit výdaje. K tomu stačí třeba jen upravit jeden zákon. Stát se k penězům dostane vždycky a legálně. To je rozdíl oproti domácnosti. Když člověk nebude moci pracovat, ať už třeba kvůli zdraví, nebo i neschopnosti najít si odpovídající práci, tak peníze už může získat jedině tím, že začne krást.
Možná, že z ekonomického hlediska není zadlužování státu správné. Asi je to tak v učebicích ekonomie, nevím, nejsem ekonom. Ale z lidského hlediska je zadlužení státu to nejbezpečnější ! Případnou potřebu splatit dluh je možné řešit prodejem státního majetku, nebo omezením výdajů na investice, případně omezení mandatorních výdajů, nebo zvýšením daní. Privatizaci nepocítí lidé vůbec, zvýšení daní resp. omezení výdajů se rozloží na celou společnost, takže i když všichni poznají jisté zhoršení, nehrozí, že by se pro konkrétní lidi stala tato událost tragédií.
Dle mého ekonomii ve všech svých teoriích občas chybí lidský rozměr, což v mých očích zpochybňuje různá tvrzení ekonomů. Ekonomie nepočítá s lidskými osudy. Každý člověk je pro ekonoma jen položka ve statistice. Je to jen číslo. Život člověka, který se za tím obyčejným číslem skrývá, už ekonoma nezajímá. Z tohoto důvodu jsem toho názoru, že není možné vždy uplatňovat pouze ekonomický přístup, je třeba se ptát i na otázky sociální, psychologické atd. Čistě ekonomické rozhodnutí nemusí být správné, pokud nejsou vzaty v úvahu sociální i další aspekty!
Zadlužování státu samo o sobě mě tedy vůbec neznepokojuje. Samozřejmě musí být přiměřené! V porovnání třeba s Maďarskem je náš dluh celkem malý, navzdory tomu, že u nás osm let vládli sociální demokraté (polovinu z toho ale s podporou ODS!). Druhá věc je, na co si stát půjčuje. Bylo by dobré, kdyby to byly investice např. do infrastruktury, zdravotnictví, školství atd., spíše než na sociální dávky, i když ty mají v rozumné míře své opodstatěnění (ale není vhodné si na ně půjčovat).
Vyčítat bývalé vládě ČSSD lze samozřejmě ledascos a oprávněně, ale to, že nás v letech 1998-2006 zadlužila, za žádný problém pro naši ekonomiku nepovažuji. I díky tomu jsme dosáhli takového růstu ekonomiky a v návaznosti na to i životní úrovně, jakého by bez zadlužení zřejmě dosáhnou nešlo. A opravdu mi za tento článek Paroubek nezaplatil, jak si možná někteří mohou myslet...
