Dnes jsem si přečetl tu radostnou zprávu, že se u nás narodilo vloni nejvíce dětí za posledních 15 let. Rodí nám silné ročníky 70. let, ale je zřejmé, že svůj podíl na tom má politika minulé vlády premiéra Paroubka. Chválit ji za to ale není potřeba.
Vzpomínáte na jaro 2006? Bylo před volbami a vláda potřebovala voliče. A tak se nebála zavést porodné, pastelkové, rodičovský příspěvek a kdoví co ještě, se slovy o podpoře rodin s dětmi. Mít děti se najednou ukázalo jako docela zajímavý ekonomický tah.
O nic až tak chvályhodného nešlo - vláda v čele s Paroubkem a za velké snahy především lidovců, ale i dalších stran, si prostě snažila koupit hlasy ve volbách. Nakupovala je ne za svoje peníze, ale za peníze všech daňových poplatníků, tedy z rozpočtu. Poplácat po zádech tedy tehdejší mocné netřeba.
Ale jako platí, že dobrá myšlenka může přinést zlé důsledky, tak teď to bylo přesně naopak. My ty děti prostě potřebujeme a cena, kterou jsme za ně zaplatili, není až tak vysoká.
Dítě je investice do budoucna, to platí i pro stát, takže příspěvky dětem lze považovat za investiční výdaje. Nějaký čas bude dítě něco stát, ale časem, až dospěje, tak bude odvádět daně a pracovat pro společnost, vytvářet hodnoty. A vůbec, stát bez lidí není státem, takže je v zájmu sebezachování státu děti podporovat. Ten člověk za svůj život pravděpodobně hodně vyprodukuje a to pastelkovné, porodné a spol. za to stojí.
Ať si říká kdo chce jak chce, že děti se nerodí kvůli penězům. To jistě ne. Ale jsou to právě peníze, resp. jejich nedostatek, který často rodinám brání v pořizování dětí. Rodiče se bojí výrazného poklesu životní úrovně. Navíc je to absurdní - tím, že má někdo dítě, dělá dobro pro celou společnost, ale místo zasloužené odměny je za to poškozen tím, že výchovu dítěte musí hradit ze svého, je poškozen poklesem životní úrovně.
Podle mě vůbec nevadí, že stát na děti dost přispívá. I ty všechny příspěvky dohromady jsou směšné, když vezmeme v úvahu, kolik nezaplacené práce rodič svému dítěti věnuje. Lidi to dělají, protože děti si pořizujeme pro něco jiného a všichni víme pro co. Láska a pocit naplnění v životě však nejsou v žádném rozporu s tím, že by se stát měl k těmto lidem zachovat dobře.
Kdo to zaplatí? No přece ti bezdětní. Kdo se rozhodne nemít děti, je vlastně parazitem společnosti. Protože rodiče do něj kdysi hodně investovali a on by to měl splatit tím, že bude zase investovat do svých dětí. Pokud mít děti nechce, říká tím, že odmítá zaplatit svůj dluh. Tak by měl svými daněmi aspoň přispívat těm, kdo se děti mít rozhodli. Podpora dětí navíc náš rozpočet neruinuje.
Historie nám jasně ukazuje, že na propopulační opatření veřejnost velmi dobře reaguje. Viz naše Husákovy děti v70. letech, nebo opačným směrem působící politika jednoho dítěte v Číně. Takže ano, za současným růstem stojí i to, že jsou v produktivním věku silné ročníky 70 tých let. Ale proč se tyto ročníky rozhodly mít děti právě v době, kdy se tak zvětšila podpora rodin? Náhoda? Nebuďme naivní, počítat příjmy umí každý.
Zdůvodnění, že dětí je víc, protože rodí silné ročníky, tedy není rozhodně úplné. Možná je to tak, že ty ročníky už o dětech uvažovaly, ale Paroubkova podpora v roce 2006 byla oním pověstným jazýčkem na vahách, která je přiměla si potomka pořídit. Prostě se zařídily podle hesla: kdy, když ne teď! A navíc, pro mnohé teprve po zvýšení podpory státu začalo být dítě ekonomicky únosné.
Takže nebojme se podporovat rodiny s dětmi, i když to bude něco stát. V budoucnu se to vrátí, je to v podstatě i ekonomicky výhodné. A je to také v zájmu zachování národa. Nejsem nacionalista, ale je snad normální, když chci, aby Češi nevymřeli! Snižovat shodek státního rozpočtu jde jinými cestami. Co třeba ty dálnice, jejichž výstavba je u nás nejdražší v celé Evropě...
