Někdy by stačilo tak málo a mohli bychom být se sebou a se svým životem daleko spokojenější. Nebo aspoň méně nespokojení. Třeba v koupelně před zrcadlem...
nedalo by se jít pišky?
Drrrr... Drrrr... budík křičí, na vesnici je šest hodin, ve městě sedm a v Praze odbývá osmá. Čas ranního probuzení, rozlepit oči, rychle odbýt hygienu, někteří si dají něco ke snědku, obléknout a šup šup ven. Tedy ven. Pro někoho jen do garáže, do auta a hurá na cestu do práce. Pro jiného na nejbližší zastávku autobusu, tramvaje, metra... převést se ke svému pracovišti, sednout do kanceláře a pracovat. S přestávkou na oběd, po práci hned sednout do autíčka resp. jiného prostředku na nejbližší zastávce, cestou domů se stavit v hypermarketu pro nákup....
Po příjezdu domů se pokud možno natáhnout na gauč k televizi, nebo sednout k počítači k internetu. S větší či menší modifikací, jako je starost o děti a podobně, celkem běžný život velké části společnosti. Večer v koupelně pak po sprše před zrcadlem probíhá bědování nad stále se zhoršujícím stavem tělesné schránky... Řešení pak někteří nachází v aktivitách jako je večerní posilovna dvakrát týdně.
Moje škola má tři patra. Jezdí nám tu výtah. Zpočátku jsem si myslel, že kvůli bezbariérovému přístupu, starším lidem, nebo převozu nákladu... Ale denně vidím pro mě neuvěřitelnou věc, jak tím pomalým výtahem do třetího patra jezdí i spousty naprosto zdravých studentů (zejména tedy studentek) ve věku 20-25 let. Nechápu. Než výtah přijede, otevřou se dveře, zavřou se dveře, zastaví ve druhém patře, zase se rozjede a zastaví ve třetím... to tam pěšky po schodech jsem rychleji.
To už jsou někteří opravdu tak líní, že i pár schodů je jim ve 20 letech (!!!) zatěžko vyšplapat !? A co třeba pak cesta ze školy. Na metro, kam jezdí většina studentů, jsou to necelé dvě stanice tramvají, když tramvaj ujede, vyjde časově na stejno jít na metro pěšky. Myslíte, že někdo jde pěšky? Vůbec, většina studentů bude čekat 10 minut na zastávce na tramvaj, než aby šla 10 minut pěšky... Když se některé spolužáky snažím nalákat na cestu pěšky, otráveně argumentují že "po celém dni ve škole se jim fakt nechce nikam pěšky" (rozuměj - po celém dni sezení na pr.... už se mi nechce dělat pár kroků).
Jsem tak za podivína, když si pravidelně, když je hezky a mám čas, dojdu z našeho Albertova přes Výtoň a mostem přes Vltavu pěšky na Smíchov, odkud teprve metrem pokračuji na Stodůlky (Pražáci vědí, ostatním se omlouvám). Trvá mi to pěšky 20 minut. Hromadnou dopravou asi 15 minut.
A jak je to pěšky krásné. Hradčany, Vyšehrad, Vltava, Petřín, pivovar na Smíchově, to všechno vidím, někdy za jasného dne, jindy zaněžené, jindy za tmy, nebo třeba za západu Slunce. Alternativa v podobě MHD obnáší pohled na davy lidí, zaprášené náměstí na přestupu, páchnoucího bezdomovce u vestibulu metra, odmítnutí tří vnucovaných letáčků tamtéž, kontrola revizorů, přeplněné metro někdy opět poznamenané aromatickým bezdomovcem...
Co myslíte, že zvolí cca 90 % lidí ? Alternativu číslo dvě... Hlavně, ať nemusíš pohnout tělem. Však oni si pak v pátek večer zaplatí hodinu v posilovně a budou spokojeni, co všechno pro své tělo dělají...
Každý den všude kolem nás jsou tisíce možností, jak se více hýbat. Jít o kousek víc pěšky. Místo výtahu schody. Na eskalátorech v metru se nemusí stát jak Y, tak jde pár schodů vyjít pěšky a rychleji jste nahoře. Každý ať si sám zodpoví, kde by při svých každodenních činnostech mohl vyvinout více fyzické aktivity. A udělá rozhodně lépe, než když se po týdnu sezení na zadku zničí hodinou v posilovně.
A co takhle ráno vstát na vesnici v 5:50, ve městě v 6:50 a v Praze v 7:50 a vyšetřených pár minut věnovat třeba na protažení rozcvičkou těla, hmm? Totéž večer, co takhle zkrátit nadávání na politiku na blogu, které stejně k ničemu nevede, a radši jít na chvíli třeba ven... při chůzi také napadají nejlepší myšlenky a pokud jdete dva, bývají to velice příjemné rozhovory, tedy aspoň dle mých zkušeností... Nechápu, proč jsou procházky parkem dnes doménou hlavně důchodců... on by si chvilku času našel každý.
Přiznávám, že např. ranní protažení sám aplikovat nějak nedokážu, ale každý ať si najde to svoje. Někdy stačí tak málo. Jen nebýt líný a změnit uvažování. Pak nebude třeba číst 10+1 rad na hubnutí v časopisu s Lucií Borhyovou na titulní straně... I mnohým slečnám, studentkám z naší školy, by prospělo, kdyby těch pár kroků do třetího patra vyšly po svých. Pokud potřebují výtah ve 20 letech, co budou dělat až jim bude dvakrát tolik? Nejspíš kupovat skvělé přípravky na hubnutí a proti celuitidě, ale výtah už budou potřebovat i do patra prvního. Ach jo...
