A kdo pomůže ostatním bezdomovcům ?

Nejsem asi sám, komu se líbí příběh miminka z popelnice Vendelína Čtvrtka a jeho zachránce. Je to jeden z mála případů, kdy se neobjevují různé teorie, jak to bylo doopravdy a že to všechno je jen podvod. Je to příběh uvěřitelný, je jednoduchý bez různých záhad a nejasností a snad právě proto je tak krásný.

Obyčejný pražský bezdomovec našel 13.prosince v obyčejné pražské popelnici mezi odpadky novorozeně. Bylo ještě živé, ale silně podchlazené. Bezdomovec ho duchapřítomně vytáhl a snažil se najít pomoc. Většina lidí s tím nechtěla mít nic společného, až kolemjdoucí policista se dítěte ujal. Novorozeně se dostalo včas do nemocnice, zde ho lékaři dokázali zachránit a po třech týdnech bylo dítě dokonce propuštěno z nemocnice zcela zdravé.

 Mezitím se magistrát Prahy rozhodl za dobrý skutek bezdomovci-hrdinovi podat pomocnou ruku. Nabídne mu práci i střechu nad hlavou a vše je zařízeno tak, aby se dokázal začlenit do normální společnosti, pokud bude mít zájem a trochu snahy. Od televize dostane teplé jídlo na celý rok. Půjde-li vše jak má, stanou se z miminka Vendelína i pražského bezdomovce normální lidé. 

 Takový příběh ač z celospolečenského hlediska nepodstatný, dostal místo v médiích po zásluze. Dává obyčejným lidem sílu a chuť do života, protože je vidět, že dobro ve světě stále najít lze a pohádkové příběhy nemusí pocházet jen z dílny Walt Disney. Dobře se to čte.

 Stejně jako se má hledat na zlých zprávách to dobré, zřejmě by to mělo platit i naopak. Ve světle krásného příběhu jako z růžové knihovny se objevují i nepříjemné otázky, které bychom si také měli položit.

 Bezdomovec v Praze není jen jeden; kdo pomůže těm ostatním, kteří žádné dítě v popelnici nenašli? Je skutečně jen nález novorozence vstupenkou mezi normální lidi? Většina lidí i mezi bezdomovci by se zřejmě zachovala stejně, ale tu šanci nedostali, protože malý Vendelín neleží v každé popelnici.

 Doufejme, že novináři budou osud proslaveného bezdomovce sledovat i nadále. Ať to dopadne jakkoliv, bude dobré to vědět a vzít na vědomí.

 Pokud se hrdina dokáže ze spodiny dostat do normálního života, začne normálně pracovat a bydlet, půjde o důkaz, že to jde. Znamenalo by to, že mnoho bezdomovců má potenciál stát se normálními lidmi, a na dně je drží jen nezájem ze strany společnosti. Ne, že by se těmto lidem nepomáhalo, ale patrně to nestačí. Kdo se propadne až na dno, potřebuje hodit hodně dlouhé a pevné lano.

 Nevyužije-li nálezce dítěte pomocné ruky, nebude-li spolupracovat a nechá-li se zase stáhnout zpátky na ulici, bude to pro nás pro změnu náznak, že lidé bez domova si za svůj osud mohou sami a není jim rady ani pomoci. Pak je tolik litovat nemusíme, protože právě takový život je pro ně asi tím jediným, čeho mohou či chtějí dosáhnout. I to by bylo důležité a užitečné zjištění.

 Takže pane Miroslave Szamzeli, nálezče Vendelína, snažte se ! Bojujete i za ostatní sociálně vyloučené, bojujete možná o pověst všech bezdomovců!

 Nepřeji si více miminek ve směsném odpadu, více šancí pro lidi bez domova však ano. Začlenění takových lidí do společnosti je náročné a také drahé, z dlouhodobého hlediska se ovšem vyplatí. Budou pracovat a odvádět daně, nám ostatním se bude lépe čekat na nádraží a cestovat noční tramvají.

 Žádná společnost se nikdy všech bezdomovců nezbaví. Asi to tak musí být, je to přirozené. Snažme se, abych jich bylo co možná nejméně, i když to bude něco stát. A nakonec i ti, kteří na ulici zůstanou, mohou být užiteční. Kdo jiný by pak vytahoval z popelnic odložené děti?