z archivu1_Jak jsme reprezentovali – část druhá

Pár km před Lugojem žene honec přes silnici krávy. Poslušně jsme zastavily a čekaly, až se stádo přežene. Když už byla silnice volná a Běta měla zařazen první rychlostní stupeň, tu se ještě vynořila jedna rozevlátá, opozdilá kráva, a kdybych neměla tolik duchapřítomnosti a nešlápla na plyn, asi bychom byly bez zadní části Běty.  

Do Calafatu jsme dorazily kolem půl osmé našeho času, takže vlastně kolem půl deváté rumunského času. V tomto místě hranice mezi Rumunskem a Bulharskem nemajíce mostu přes Dunaj, používalo se trajektu. Bohužel, poslední pře­voz byl už dávno pryč. Byly jsme nuceny nocovat v Rumunsku.

Schovaly jsme Bětu mezi tiráky a pod jejich ochranou jsme se odhodlaly nocovat.

Vzhledem k tomu, že bylo ještě brzo na spánek, navštívily jsme místní pohostinství. Měly jsme obrovskou chuť na kávu. Nohama i rukama jsme přívětivé pa­ní hostinské vysvětlily, že chceme velkého a pořádného lomcováka. Káva byla dle našeho přání. Tu jsme se domluvily, že bychom mohly dát něco pořádného do žaludku, aby měl ko­nečně co dělat, protože ty rohlíky a paštiky, co jsme do­sud požívaly, ty už byly natolik připravené a rozmělněné, že šly "rovnou do ledvin".

Tak jsem jim tam prošmejdila ledničku a objevila něco mezi uzeným a šunkou. Oni tomu ří­kali "Filé". A tak jsme si daly "filé".

Bylo to něco jako náš hemenex bez vajec a s jednoduchou oblohou. Bylo to upravené na roštu a konečně mohl žaludek pořádně chemicky analyzovat.

Analyzovat ovšem přestal v okamžiku účtování. Dvě kávy a dva hemenexy s menší oblohou a bez vajec stály 113 lei. Uvážíme-li, že 1 lei se rovná 1 Kčs, pohostinství asi v naší IV. cenové skupině, přestala jsem se divit, že Rumunskem jezdí pouze tiráci, koně - a já.

Další překvapení bylo po ránu, protože převoz přes Dunaj stál 126 lei, a vzhledem k tomu, že jsme si vyměnily každá jen 100 lei, zdržela nás směna leva za lei, a tím jsme prošvihly první převoz.

A tak jsme v pohodě posnídaly - rohlíky a paštiku - a čekaly na další pacifik. Když už trajekt přistál a my se měly naloďovat, došel Bětě benzin. Takže díky mé profesionální pohotovosti a praxi s kanystrem jsme druhý převoz nezmeškaly.

Na lodi jsme navázaly kontakt se dvěma Bulhary ze So­fie, kteří se vraceli z Polska, kde jeden z nich žil, byd­lel a pracoval, takže jsme se i slušně domluvily.

Dle brněnských kolegů na nás měli na hranici čekat ko­legové bulharští a od této chvíle nám všechno platit. Leč nečekal nikdo. Nikdo nás nevítal chlebem a solí, nikdo ne­jásal nad jedinou československou posádkou, nikdo nám ne­naplnil nádrž benzinem.

A tak jsme byly nuceny proměnit prvních 30 talonových litrů za benzin. Byly jsme rozčarová­ny, protože jsme začaly mít vidinu 750 km po Bulharsku a dalších 450 km přes Rumunsko na pouhých 50 litrů benzinu. Dále jsme měly vyměněno každá pouhých 30 leva - na drobnosti, jak říkali brněnští kolegové.

Raději jsme tyto nepříjemné starosti hodily za hlavu a přijaly nabídku našich nových přátel - Bulharů - že nás dovedou do Sofie. Byla to zajímavá cesta přes hory a v mlze a pohled na zasněžené strouhy nám vzal poslední naději na­šich letních oděvů a cesty za sluncem.

Bulharsko nás totiž přivítalo značně zamračené, deštivé a mrazivé.

Před Sofií náš doprovod zastavil, ukázal nám směr na Blagoevgrad a ne­směle nás pozval na čaj.

Ihned jsme se tohoto pozvání chyt­ly, protože jsme zašaly tušit, že to, co nám vyprávěli brněnští kolegové o pohostinnosti bulharského automotoklubu před dvěma lety, je zřejmě již dávná historie, a najednou jsme nějak přestaly spěchat.

A podej čertu prst, veme ti celou ruku. Takže na čaj jsme byly pozvány my, na společen­ský večer a nocleh pod střechou jsme se už pozvaly samy.

Závod byl až v sobotu a dnes byl čtvrtek. Nikdo po nás ani neštěkl, kam bychom spěchaly. Takže jsme strávily večer a noc v Sofii při bulharské rakii a rajském salátě.

Ráno-jsme snídaly kyselé mléko, jak je v Bulharsku zvykem, a vy­jely směrem - Blagoevgrad.

Když jsme našim přátelům sdělily naše obavy a finanční realitu, rozhodli se jet s námi. Bylo to velice správné roz­hodnutí, protože bez jejich tlumočení a finanční podpory bychom asi zůstaly na krku naší ambasádě.

Do Blagoevgradu jsme dorazily něco kolem půl třetí od­poledne   a ptaly se na „rallye PIRIN“. Vůbec nám nerozuměli a snaha porozumět vidět nebyla. Situaci vyřešili naši tlu­močníci.

Dostaly jsme pokoj, ve kterém jsme měly počkat, až si pro nás někdo přijde. Jenže uplynuly dvě hodiny a nikdo nešel. Tak opět byl navázán telefonický hovor s jejich klu­bem, ve kterém nám sdělili, že o nás nevědí, a že pro nás jedou.

Takže v pět hodin odpoledne jsme konečně vyrazily na trať, kde již pilně ostatní posádky trénovaly. Trať jsme projely již za soumraku, takže pozdější trénink již nebyl možný. Nejsem zvyklá trénovat. Co umím, to umím, mý­mi tréninky jsou až závody.

Večer jsme byly pozvány na slavnostní večeři s meziná­rodními posádkami.

Byly jsme dvě - my - a NDR. Opět jsme nikomu nerozuměly a opět nikdo neměl snahu se s námi doro­zumět. A tak jsme šly spánkem načerpat síly na mezinárodní boj.