Tak jsem zase umírala

Snad každému, kdo se narodil v době, kdy se hnědé uhlí přeměňovalo na černé, se už v životě  naskytla zdravotní epizoda, kdy se domníval, že mele z posledního. Já melu z posledního už hezkých pár let.

Dnes mě ve tři hodiny v noci vzbudil podivný stav těla. Probrala jsem se celá zpocená s velkým otazníkem v mysli. Že by už zase ? A co to bude tentokrát!

Podivné bušení srdce mi dalo odpověď. A jéje, zase kolaps. Pokusila jsem se vstát, abych do sebe vpravila doušek vody, ale motolice mě vrátila zpět do večer povlečených peřin.

„No, aspoň umřu v čistým,“  řekla jsem si a pokoušela se o znovuvstání. Shodila jsem lampičku z nočního stolku a opět jsem přistála v pelechu, což mě neodradilo, odrazila jsem se od pelesti a zachytila se radiátoru. Konečně jsem se za jeho pomoci postavila.

Nabrala jsem ztracenou rovnováhu a s pažema roztaženýma – jen vzlétnout, jsem se domotala pro kousek vody.

Pak jsem si sedla a přemýšlela, která zákeřná nemoc mě zabíjí dnes. Pokus o infarkt už tady byl několikrát, ale ten už umím léčit dle chytré příručky poslední naděje.

To když vás začne tlačit srdce, začnou bolet ruce, že jsou těžší jak pytel cementu a cítíte slabost na umření – je to infarkt. Honem začněte kašlat jak tuberák – kašel masíruje srdeční sval – a taky se ze všech sil bouchejte do plic – to také masíruje srdeční sval. Vydržte to celou dobu své slabosti.

Hospodář mívá někdy podezření, že se rvu, když občas přijdu v tričku a z výstřihu mi kouká modřina, a stále mi nevěří, že už jsem se po patnáctý narodila.

Taky umím žlučníkový záchvat, zrovna když jsem autem napříč ulice s původní myšlenkou vjet do garáže, ale nová myšlenka – žlučníkový záchvat – ji lehce překlopí, já jen tak sedím v otevřeném autě a ani nedutám. No ono v ten moment nejde ani dejchat, natožpak dutat. Z obou stran ulice se dělá kolona čekajících aut a já si jen tak sedím v otevřeném autě a ani nedutám. Nikdo ani nedutá, natožpak, aby houkali, protože při pohledu na mé křečí srovnané tělo, se houkat neodvažují; hehe, ale pomoci taky ne. A tak tam všichni sedíme, ani nedutáme, a čekáme, až mě ten záchvat po pár minutách přejde, a já nakonec do tý garáže najedu a uvolním cestu.

Copak žlučníkový záchvat na umření není, ale i ten infarkt už se o mě pokusil napříč ulice. A zase kolona aut. Ale tentokrát se mé tělo nesvíjelo křečí, tentokrát jsem se s vervou sobě vlastní bila v hruď – a to se mě zase báli – že bych se pustila i do nich, a tak zase stáli a radši ani nedutali.

Nojo, ale ta dnešní slabost byla nějaká divná – asi něco novýho. Na infarkt to tak úplně nebylo, protože ruce netěžkly, ale zase byly obrovský motolice – jako jsem mívala před opravnou operací.

Nakonec se mi podařilo zmobilizovanou mysl ještě na chvíli uspat. Ráno jsem vstávala opět s motolicí a celý den jsem dávala pozor, kdyby mě ta nová nemoc sklátila, tak abych padla půvabně, protože to je pro mne velmi důležité – umřít půvabná.

Vzhledem k tomu, že to píšu, tak, vidno, stále žiju. Odpoledne při odhazování kusu sněhu se zahrádky, jsem přemýšlela, kde jsem zase udělala chybu v životosprávě.

Po dlouhé úvaze mi to došlo. Nojo, dyk já si včera zapomněla dát dvojku bílého a tento deficit si tělo vzalo po svém…

a tak si nyní popíjím čtverku bílého (i za včerejšek) a jsem neskonale šťastná, že jsem se už po šestnáctý narodila.