Rozjímání o psychice, aneb jak vypadá znovuzrození

Po „chytré“ operaci ucha mi zbylo ucho zcela nefunkční, druhé ucho naopak začalo být velmi citlivé na zvuky a navíc mi byla poškozena motorika, takže kudy jsem chodila, tudy jsem se motala jak opilec po flámu.  

Díky citlivému uchu jsem nemohla do společnosti, ani dost dobře jet třeba metrem. Rušné křižovatky byly pro mne postrachem a vřískání dětí mě bolelo až do středu lebky. Nedokázala jsem se zvukově orientovat, takže když na mě houklo auto, uskočila jsem mu většinou pod kola.

Když jsem zjistila, že to mám na doživotí, napřed jsem propadla panice a později děsivé depresi, takže kudy jsem chodila, tudy jsem se nejen motala, ale každýmu si na potkání stěžovala.

Nu a proto, že už jsem s tím byla vážně otravná, tak se lidi začali ode mne odklánět. A tak jsem ztratila i poslední přátele.

Začala jsem žít jak jezevec a byla jsem naštvaná na svět. Taky to bylo na mně vidět, bylo to ze mě cítit na hony. Přitom, a to je zajímavý, jsem stále hledala něco, cokoliv, na co bych se mohla upnout – sebemenší naději.

Povedlo se!

Našla jsem pár lékařských odborníků, kteří se domnívali, že by tento stav věcí mohli změnit nebo aspoň upravit opravnou operací. Přestože tentokrát jsem byla obeznámena se všemi riziky, hopla jsem do toho po hlavě, protože, jak se říká – naděje umírá poslední.

Když mi dávali uspávací injekci, domnívala jsem se, že mě chtějí otrávit – jéje, to to bolelo! Cítila jsem, jak neskonalá vlna bolesti mi protéká žilami a rozlévá se do celého těla. Svaly se bránily, nechtěly tu bolest, a tak se všechny napnuly k prasknutí. Vduchu jsem se pomodlila a upadla do operačního spánku.

Když jsem byla probrána, nemohla jsem se pohnout, jak mě neskonale bolelo tělo. Všechny svaly, snad i ty vlasové byly namoženy. Říkala jsem si: „Jéžiš, co to se mnou provedli !“

A pak se to stalo!

Na otázku pánů doktorů, jak se cítím, jsem odpověděla: „Báječně!“

Moje odpověď mne velmi překvapila. Jsem to opravdu já? Já znám ještě slovo „báječně“? Začala jsem pochybovat o jsoucnosti, tak jsem se prohmatávala, zda-li to jsem opravdu já, pak jsem testovala spolupacientky ohledně data a času, protože já nevím, jak to vypadá v nebi – nikdy jsem tam nebyla!

Nakonec jsem zjistila, že opravdu nejsem v nebi a až na to namožené svalstvo, že se cítím vskutku  BÁJEČNĚ!!!

Tak jsem se pousmála na spolubydlící.

„Já se umím smát?“ napadlo mně.

Jo jo, já se už zase umím smát. Byla jsem z toho maličko v šoku a začala jsem úporně přemýšlet. Radost z nového ucha to nebyla – to se ustálí až za pár týdnů, aby se dalo hovořit o výsledcích. Tak jsem si zpětně přehrála ten poslední film, který si před operací pamatuji.

Ta injekce!

No jasně, TA INJEKCE!!!

Bolela tak, že mi všechno obrátila naruby – že by i myšlení? A co mi to píchli za elixír?

Z nemocnice jsem už pelášila domů rozesmátá – a směju se doposud. Ucho sice zatím kýžené výsledky nepřináší, ale hlava a duše – ty jsou jiné.

A tak kudy chodím, tudy se motám a tudy se řehtám, protože motej se tak, abys neupadnul – to je umění! A co je důležité, rozhodla jsem se s tou motající se potvorou bojovat, protože jsem slíbila svým lékařům, že jednou „zase budu skákat přes kaluže“.

Jo a tak – a to je důležité – kudy chodím a, motajíc se, se řehtám, tudy píšu úsměvné fejetonky o životě a rozesílám je znovunalezeným kamarádům, abych jim vyloudila úsměv na tváři.

Jdu do zahrady -  stříhat jehličnany – tedy – pokusím se. Věřím v moc svého domku, který při případném pádu mi vždy nastavil pomocnou zeď, pomocné dveře, či zem bez překážek.

A pokud vás zajímá ten elixír života, tak mi napište a já vám prozradím, která že nemocnice ho umí vyrobit.

P.S. s odstupem více jak půl roku sděluji: „Ano, už zase skáču přes kaluže, lezu po štaflích, mohu pít pivo z flašky a koukat po letadlech!“

Bravooo!!!