Měla jsem doma řemeslníka

S dobrou náladou a veselým rozmarem na duši jsem se „šmudlala“ na zahrádce. Dělala jsem to, či ono a radovala jsem se z krásné letní soboty. Tu se ozval „skřek ptáka“ mého zvonku – jediné zvonění z volitelných, které mé ucho registruje. Říkala jsem si: „Kdo to může být ?“  

Ségra má klíče, hospodář taky – a neohlášené návštěvy nesnáším, protože jsem se rozhodla, že byt bude sloužit mně a ne já jemu – a podle toho taky vypadá. Kvůli ohlášené návštěvě týden dopředu se většinou přemůžu a kopnu sem tam něco pod gauč, vyhodím pár pavouků a srovnám hromádky, neboť se také přikláním k té teorii, že pořádek je pro blbce, protože inteligent se v chaosu vyzná…

Šla jsem tedy otevřít a tam stojí cikáneček a rce s jakýmsi moravským přízvukem:

„Paninko zlatá, já bych vám něco nabrousil, podívejte se, tady v tašce mám brusku, u sousedů už jsem byl, všichni si mě chválí, já to dělám 30 let, nabrousím vám všechno, sekyrky, manikůru, srpy, kosu, kráječ chleba...“

A mlel a mlel a mlel. Podívala jsem se na něj pozorně. Pán drobné postavy, ve středním věku, slušně oblečený, čistý, prošedivělý vlas a slušivý knírek. Protože jsem byla v dobrém rozmaru, tak jako již několik týdnů, pozvala jsem ho dál slovy:

„Tak pojďte, něco se najde.“

Vyhrál to u mě s tou „paninkou zlatou“.

Napřed jsem mu dala sekyrku, protože jsem byla líná v tom chaosu v garáži hledat brusku a nabrousit si jí sama – a taky protože jsem chtěla vidět, čím se to chlubí. Našel si stanoviště u prádelny, protože tam je elektrický proud, vytáhl z tašky jakousi historickou brusku s nízkými otáčkami, avšak s nevyrovnaným kotoučem, který viditelně házel (rozumím tomu, protože jsem brusku ke své práci používala léta), a začal brousit.

No vida – sekyrka vypadala obstojně. Pak na mě chtěl další a další věci. Tak jsem mu přidala zahradnické nůžky, nůžky kancelářské, se kterými si stříhám kakadu, nůžky z manikýry, se kterými neumím stříhat levou rukou, nůž na maso a nakonec ještě jednu sekyrku – tu jsem mu ale asi třikrát vracela, protože mi na ní nechal hrot.

Už se mi tak nelíbil, protože ostří bylo hrubé a stále se chvástal, jak je dobrej, chtěla jsem to ukončit, tak povídám:

„To je vše, co jsem dlužna?“

„260 korun“, odpověděl hbitě.

Padla jsem do vývrtky a už se mi ale vůbec nelíbil. Povídám (to vždycky zabírá):

„A dáte mi na to účet, abych si to mohla dát do účetnictví?“

„Paninko zlatá…,“ začal, ale na „paninku“ už jsem začala být alergická,

„…to já nemám, to já tak nejsem zařízenej, tak mi dejte jen 210 korunek...“

I to se mi zdálo dost – a že byl u sousedů, už jsem mu dávno nevěřila – ti by ho hnali,  „podnikatele“! A napadlo mně, jak já musím dlouho pracovat, abych si vydělala 260,- Kč čistého.

Šla jsem pro peníze – dostal 170,- Kč a to mohl děkovat mýmu dobrýmu rozmaru, pak chtěl ještě vodu, tu taky dostal, a pak chtěl taky starý kolo, protože je až z Ostravy a, chudinka, musí chodit pěšky.

Napadlo mně, že by taky mohl chtít starší auto, popřípadě starší barák, aby měl kde, chudinka, přespat – a jestli by nakonec nechtěl ještě i starší babu.

Rozmar nerozmar, už jsem ho hnala svinským krokem.

Navíc nabroušený nůž na maso nechtěl překrojit ani housku, takže mě zase čeká práce, kakadu jsem si ještě nestříhala, tak to vám nepovím, a levou rukou i nadále neumím stříhat nehty ruky pravé, tak také neposoudím.

Už dva dny přemýšlím, co všechno bych měla za 170,- Kč (2 kg vepřového, tudíž na týden večeři, nebo 3x cigarety, nebo 8 l krabicového vína, popřípadě 5 l benzinu)

Nojo, to je holt to moje silné sociální cítění…