Lámání krtkových chodeb

Lámání krtkových chodeb je MOJE specialita. Přes zimu se mi sem dostal nějakým způsobem krtek - a krtil a krtil. Pak jsem našla díru pod vratama do silnice a už nekrtí.

Bodejť by tady v tom bordelu vydržel, při těch deštích čerpadlo ve sklepě spínalo (a ještě spíná) každé dvě hodiny - a krťoun má rád klid.

Napřed jsem si říkala, že se s ním skamarádím, jako třeba loni s kosem a chtěla jsem ho nalákat na kalhotky. Ale on radši utek‘, protože by se z toho tady zbláznil.

No a mně zbyly krtkovy nory, či chodby či tak něco. Když jsem se po těch deštích pustila do zahrádky – no hrůza, všechno mokrý a tvrdý jak beton. Žádná motyčka nebyla dost dobrá – musela jsem použít rýč a pak ho ještě tou motyčkou očistit.

No a krtkovy chodby byly velmi, velmi pevné. Nešly prošlápnout, ani kladivem rozbouchat, tak jsem si k milým chodbám lehla, strčila do nich ruku a chodby prostě vylamovala. Na záhonu i trávníku to docela šlo – i když trávník to měl ještě zpevněné seshora sám sebou; ale jak jsem se dostala ke kytkám – hrůza.

Zaprvé jsem si k nim nemohla lehnout, protože jsou blízko sebe a jsou všude a pak ten pablb to vzal rovnou pod tou kytkou a pak ještě z druhý strany, takže pod kytkou nora křížem krážem a kořeny ve vzduchu a kytka taky (jo, taky mi některý upadly, protože neumí stát s kořeny ve vzduchu).

Do toho se mi udělal nějaký zánět v koleni, takže vždycky, když mi v něm ruplo, sykla jsem bolestí a překulila jsem se několikrát na záda – samozřejmě s rukou v noře, takže se docela divím, že jsem si ji nezlámala.

Posléze jsem použila židličku a sedala jsem si na ni velmi polehoučku – ale nic platný, najednou rup a já už zase měla čenich vedle nory a židličku zapíchnutou v zádech.

Nakonec jsem musela mít tu nohu nataženou, ale jak je dlouhá, tak trčela mezi růžemi, které mi to, samozřejmě, daly dokonale znát. I když jsem se snažila být pozitivně naladěna a s odešlým krtkem jsem si při ničení jeho chodeb neustále povídala, přeci jen jsem se neubránila sem tam vykřiknout nějakou nadávku na jeho adresu.

Chodby jsem nedolámala, neboť přišel hospodář se psy (huráááá!!!) a šlo se do lesa.

Druhý den jsem se zahrádce vyhýbala jak čert kříži… ruku podrápanou od hlíny a kořenů, z nohy jsem tahala růžové trny a dezinfikovala rány; koleno jsem nahřívala u kamínek a mazala „chytrou“ mastí.

Ani dnešní den mě zahrádka neukecala, nene – udělala jsem pár truhlíků, nahřívám si koleno u kamínek a stále mažu chytrou mastí a přemýšlím o způsobu, jak dokončit načatou práci.

Už minule mně napadlo, že bych mohla ty kytky vyrýt a zasadit znovu, asi by to bylo rychlejší, méně pracné a nehrozilo by, že se skulím zrovna do těch růží…