Jo, naše banky…

Tak jsem si chtěla ještě v tomto životě pořídit dům, ale kde by na něj vzal obyčejný zaměstnanec, takže jsem použila naše banky. Vyskytlo se sice několik zádrhelů, ale nakonec jsem úvěr na dům dostala. No, a protože to nebyla za ty prachy žádná vila, vzala jsem si ještě úvěr na nejnutnější rekonstrukci, aby se v něm dalo i bydlet. A najednou se rozjelo cosi, co kdybych nezažila, tak tomu neuvěřím.  

Bankovní odhadce odhalil prasklinu ve štítu domu, upozornil na ni ve své dokumentaci a usoudil, že banka mi půjčila více, než je hodnota domu. Tu se banka lekla, že kdybych umřela, že přijde o peníze, a úvěr na rekonstrukci mi zablokovala s odůvodněním: „Napřed oprav prasklinu, pak ti dáme peníze.“

Příliš jsem tomu nerozuměla, úvěr na rekonstrukci jsem si brala, PROTOŽE jsem neměla ani korunu – a ZA CO mám opravit prasklinu, když úvěr na rekonstrukci je zablokován, mi banka nesdělila, neb nejsem pro ni partner, protože jsem si půjčila „jen“ necelé dva miliony, a s takovými „nickami“ ona nekomunikuje…

Byla jsem v začarovaném kruhu a vzpomněla jsem si na „Alenku v říši divů“ – že bych už i já?

Přemýšlela jsem, jak z toho ven. Chtěla jsem toho bankovního človíčka, co takto „šikovně“ rozhodnul, zmlátit, ale v těch bankách je všechno tak neprůchodné, neprůstřelné, neprůhledné, že jsem se raději rozhodla si potřebný peníz vypůjčit od kolegů, od sousedů, od přátel, od firmy…

Ano, všichni mi uvěřili, že půjčený obnos do měsíce vrátím, a tak jsem mohla stavět.

Sešroubovala jsem štít křížem krážem, pořídila podrobnou fotodokumentaci a ihned zaslala do banky. Stavebnímu technikovi to „prý“ trvá týden, než zhodnotí dokumentaci.

Nojo, ale ono už je to tam týden třetí a banka mlčí.

Objevila jsem na půdě vzduchovku po tatínkovi, tak jsem ji vyčistila a připravila na použití. Původně tedy na spoluobčany státní „menšiny“, neb v rámci spadlé zdi mi ukradli ze zahrady vše včetně kabelů, ale posléze jsem se rozhodla ji použít na případnou sebevraždu, až bude stát zástup věřitelů za vraty.

A teď, jak to v té bance chodí: moje fotodokumentace byla přeposlána odpovědnému činiteli; odpovědný činitel marodil – a za něj nikdo nekonal, takže tam ta dokumentace jen ležela; poté, co se odpovědný činitel vymarodil, vypadla z něj zpráva, že můj případ vyřeší přednostně. Zatímco můj případ řešil „přednostně“, vypadla z něj další zpráva, že měsíc nebude a že to přejímá pan XY. Pan XY o ničem nevěděl, a až na neúprosnou aktivitu mého poradce z něj vypadla zpráva, že spis nemá k dispozici, neb je u stavebních techniků; stavební technik měl rozhodnout do týdne, spis vlastní týden třetí…

Tato fakta mám přeposlaná – je to dialog ředitele oblastní pobočky s centrem – se mnou by se nikdo nebavil, neb nejsem důležitá…

JAK TO, ŽE NEJSEM  DŮLEŽITÁ?

Vždyť je všechny živím – já a mně podobní. Kdo jim tvoří plat? No moje, naše úroky! To doopravdy už jsou tito lidé tak poznamenaní, že vidí jen Dal a Má Dáti? Nevidí za každým úvěrem potřeby člověka? Nevidí ČLOVĚKA?

Jo, to jsou naše banky – vidí jen zisk, zisk, zisk!

A když mají konat, tak jim to děsně dlouho trvá, ale když nezaplatím – jéje, to to bude rychlé!

Nezbývá mně, než čekat, jak pan XY bude aktivní. Jen taková poznámka – já, v naší firmě, pracovat tímto stylem – jsem už dávno na pracáku.

Jo, naše banky…!