Budování hradu 5

Pokusím se to napsat jako fejeton, i když do smíchu mi rozhodně nebylo, ale snažím se s odstupem času se všemu dění s nadhledem pousmát, protože mi nic jiného nezbývá.  

Po mém maratónu s rovnováhou na podlážce na dřevěných kozách se na druhý den vnutil hospodář na likvidaci dřevěných trámů v pracovně. Opět se země otřásla a trámy byly venku. A protože do oběda měl ještě čas, nabídl mi pomoc v mém konání. Měla jsem radost, protože boj s majzlíkem a kladivem ve výškách byl pro mne poměrně nervák.

On si, ten pacholek, nechal snést z půdy ještě jedny dveře, takže si rozšířil základnu postoje na kozách (no to mně teda nenapadlo), do jedné ruky si vzal zednické kladívko (druhou si dal do kapsy), vrazil ho do spáry mezi cihlami, opět se země otřásla a za půl hodiny měl to, nad čím já se nervovala celý týden. Nestačila jsem se divit – no, člověk se stále učí.

Začátkem nového pracovního týdne jsem v práci chytila jakýsi chřipkový vir, takže celý týden jsem chodila ráno do práce a odpoledne se potit do postele. Až koncem týdne jsem se jela podívat na hrad. Obhlédla jsem spadlou zeď a zjistila jsem, že mi někdo ukradl všechny elektrické kabely, které jsem chtěla vykopat a použít na rekonstrukci elektřiny v domě. Ne, nevykopal je – prostě ufik to, co bylo nad zemí. Měla jsem vztek, že bych vraždila, protože až teď mi došlo, že jsem si je mohla ufiknout sama a netrvat na tom, že je chci vcelku.

Po škrábacím procesu pracovny o nastalém víkendu jsem byla tak polámaná, že jsem hrad nechtěla ani vidět. Navíc lidé, na kterých jsem byla závislá, přestali komunikovat. No to tě nenapadne nic jiného než, že dostali zaplaceno, tak už je nezajímám. Puklina domu měla být již dávno opravena na náklady bývalých majitelů, ale kde nic, tu nic. Telefony mi nikdo nebral, na e-maily mi nikdo neodpovídal. Přitom sjednaný úvěr na rekonstrukci domu je vázán opravou pukliny. Přehodnotila jsem svoji ekonomickou očekávku a s hrůzou jsem zjistila, že moje výdaje (úvěr) o pár tisíc převyšují moje příjmy a někdy koncem léta, až vyplením kontokorent, se dostanu do platební neschopnosti a hrad bude banky. Propadla jsem děsné depresi, půjčila jsem si od hospodáře dvacku a ožrala jsem se krabicovým vínem, abych nemusela tu zatáčku projet rovně – nojo, já už se znám – ožeru si tlamáka, popláču si a ráno se probudím velká, silná.

Taky jo. Ráno jsem si půjčila služební mobil a znovu atakovala svého makléře. Večer před tím jsem e-mailem atakovala moji finanční poradku. Statik, který měl do čtyř dnů vyrobit pojednání o práci na puklině, ho vyrobil až za tři týdny – a navíc - chtěl sešroubovat celý dům. Až později jsem se dozvěděla, že můj statik má na všechno dost času a vždy napíše zcela jiné pojednání, než je na něm žádáno – ano, atakovala jsem i statika. Statik ale mlčí.

Při dalším příchodu na hrad jsem zjistila, že byla ukradena zbývající část kabelů, která vedla do rozvodné krabice. Nakrklo mě to, to ano, ale zároveň jsem měla radost, že jsem je včas dala vypojit ze sítě. Ono, při našich zákonech, kdybych zabila zloděje elektrickým proudem, byla bych obžalována za zabití z nedbalosti. Kdyby se navíc zjistilo, že zloděj je tmavé pleti (jako že ano), byla bych obžalována z úmyslného zabití s rasistickým motivem (jak jinak). Takže – jsem defacto měla radost, že se nikomu nic (z těch zlodějů) nestalo.

Takže s novunalezeným úsměvem a s novou chutí jsem se pustila do dalšího kutání. Na tento víkend jsem naplánovala kutání drážek na elektrické připojení pracovny. Phe, rovnováha už byla bez problémů, protože jsem měla dvě podlážky, zednický kladívko a taky už nějaký trénink. A mlátila jsem do tý zdi jako zběsilá – ale bílá cihla je bílá cihla – mlátíš, mlátíš a ono furt nic. Tady jde potom o to, kdo déle vydrží – zda cihla, či ty. No vítezství bylo střídavé – bylo prolnuto několika pivy, cigaretami a kávou z mé strany a ze strany cihly škodolibým křeněním. Nakonec jsem je všechny zmákla – no udělej díru ve zdi z bílejch cihel na 2x pět krabic na zásuvky v hloubce 5 cm, protože tam budeš mít počítadlo a k němu souvztažné energetické doplňky – o tom pánové, kutilové, ví své -  a křehké dámy, se o to ani nepokoušejte  - 120 ran kladivem  - a cihla nic – jen se maličko odrolí – no to je k naprdnutí.

Ale já, holka z oceli, jsem to zmákla –  no, ono mi nic jiného nezbývá, když nemám na řemeslníky.

Hrad se usmíval, když jsem ho opouštěla – já nikoliv. Hlavní elektrický přívod je nový a ještě není zasekán – co když při jeho krádeži nějaký človíček zemře? Co bude s hradem, až mě zavřou za vraždu s rasistickým motivem?

Jojo, a tak mám z těch zlodějů mědi větší strach než z exekuce od banky.

Jojo…