Budování hradu 25

Ježour mi nadělil smrad a vrtačku. Smrad dostávám každý rok, takže jsem se naň již těšila, vrtačka mě mile překvapila.  

Napřed jsem se domnívala, že jsem dostala „pikovačku“ (rozuměj: pneumatické bourací kladivo), protože přišel čas na bourání dlaždiček v koupelně, což hospodář odmítl jako podřadnou práci, takže to zbylo na mně. A tyto dlaždičky byly kupodivu zevrubně přilepené, takže majzlík po nich jen klouzal, a hospodář mi slíbil onu „pikovačku“ zapůjčit; myslila jsem si, že mi obstaral mou vlastní pikovačku, abych mu jeho nezničila. Ale po rozbalení kufříku jsem zjistila, že je to vskutku příklepová vrtačka, a mně rychle problesklo hlavou, že vrtací práce si už mám taky dělat sama. Nicméně jsem si uvědomila, že na jaře chci sundavat půl metru zahrádky – a tam je to samá opuka, a že bych mu jeho pikovačku zřejmě stejně zničila, tak jsem v oparu nadšení z perfektního vánočního dárku vlítla do Baumaxu a zakoupila svou vlastní pikovačku.

Právě včas.

Topenář dnes dodělal hlavní rozvody, pověsil všechny radiátory (no jeden jinak, než jsem chtěla, ale já ho zítra přivedu na pravou víru) a rád by zavěsil kotel. To ale vázne na bourání a znovuobložení koupelny.

Původně jsem si chtěla dnes trochu odpočinout, neb jsem včera makala na hradě celý den, všichni už odešli a já, majíc radost, jak ten beton pěkně krájím, jsem ho krájela až do večera.

Odpoledne jsem jela z práce rovnou na hrad a zjistila jsem, že jsem defacto brzda práce. A tak chca nechca, nazula jsem péřové tučňákovy montérky, po cestě zakoupila široký bourací majzlík, aby se mi ten beton lépe krájel, a vybourala další metr dlaždiček i s omítkou.

Mezitím jsem stačila zjistit, že hospodář na hrad nemá čas, protože někde něco musí dodělat. Evidentně ho hrad už štve. Dřív vykutal celou kanalizaci na odpad z okapů a dnes je kutání pro něj podřadná práce. Koupelnu obloží možná v únoru, přitom to byl on, který mne tlačil vybudovat topení, než začnou mrazy.

Asi už je taky unavený… ale nechat mne ve štychu na vrcholu topenářských prací, to se mi teda nelíbilo. Zkoukla jsem rozpočet, hopla na internet a hledala obkladače.

Nene, nemůžu přerušit práce, bůhví, kde bych potom svého topenáře naháněla, bůhví, zda za měsíc nebudu hradem otrávená i já. Nemůžu mít čas o tom uvažovat. Musím jet, dokud to půjde, abych si nestačila uvědomit únavu, abych si nestačila uvědomit bolístky stárnoucího těla a neměla čas na zničující deprese.

Oslovila jsem několik obkladačů, až jeden projevil zájem. Zítra by se měl zastavit. Bože, ať to veme. Já mu to vybourám, připravím, budu mu hašpulkovat (= přidávat), jen ať to veme a v pondělí nakluše. Bože, stál jsi doposud při mně a veškerá protivenství banky, řemeslníků, těla i duše jsi mi pomohl překonat, pomoz i nadále překonávat úskalí budování mého hradu a já ti i nadále budu vděčna za tvoji náklonnost…

A pokud uženu obkladače, hehe, mám vyhráno! Obkladač obloží, topenář domontuje a hrad topí a hradní paní (= JÁ) si tam někde najde mobilní místečko a pomaloučku tam sem tam začne přespávat a sžívat se s novým domovem a duchem této velkolepé stavby, kterou znovuzrodila do bývalé krásy. Bude poslouchat jeho vrnění, bude vnímat jeho hlasy, bude vstřebávat jeho touhy; a ten dům ji obklopí bezpečím a ochranným štítem.

Už jsem Vám řekla, že v tomto domě jsem se ještě nikdy nebála, přestože je to čtvrť hnědookých?

Nebála, hrad na mne působí velmi zklidňujícím dojmem a pocitem bezpečí – maličko nechápu, ale je to tak, cítím jeho ochranu, cítím se v něm bezpečná…

Má moji důvěru…

Ten dům…

Cele mne pohltil…

Můj hrad…