Budování hradu 2

Tento víkend jsem si na hradě naplánovala „loupání perníčku“. V obýváku, ve kterém jsme s hospodářem odkutali schod, byly zdi nad schodem „otapetovány“ korkem. Byl to vcelku spolu se schodem zajímavý kout, ale místnost ztemňoval a pro mé rozvržení obývacího nábytku mi tato ozdoba překážela.  

Řekla jsem si: „Šel schod, půjdeš taky.“

Přinesla jsem si špachtličku a spolu s majzlíčkem jsem opatrně korek odlepovala. Potřebovala jsem ho zachovat celistvý, neboť i podlaha byla korková a já jsem potřebovala doplňující materiál na opravu odkutaného schodu a jak jsem zjistila, korek je ještě dražší než plovoucí podlaha – a já mám sice dva domy, ale chudá jsem jak kostelní myšák.

V pátek mi to šlo parádně. Vybrala jsem si stěnu pro pravou ruku a za odpoledne jsem měla čistou zeď a pruhy korku naskládané v úhledné hromádce. V sobotu to bylo horší. Perníček se musel loupat od leva, neboť vpravo byl roh a odtamtud to nešlo. Od leva to ale taky nešlo. Ať jsem si ty ruce křížila jakkoliv, prostě najednou byly obě levé.

Musela jsem si dát pivo a hlavové závity zapnout do přemejšlení. Nakonec jsem to vymyslila. Opatrně jsem odchlípla kraj „tapety“, jednou rukou jsem pod něj vrazila dlouhý majzlík a jemně páčila, druhou rukou jsem udržovala korek napnutý, aby se mi nezlomil, a třetí jsem si pomáhala špachtličkou, až jsem se dostala na „tapetu“ zprava – a měla jsem vyhráno… haha, nevím, kde jsem vzala třetí ruku – snad to byl nos nebo jazyk nebo čelo, co já vím! Byla jsem tak soustředěná, že jsem si nestačila všimnout.

Tento postoj tří končetin jsem musela opakovat u každého pruhu a tak jsem druhou zeď loupala celou sobotu. No, dávno už bych s tím švihla, ale moje JÁ mi poručilo práci dokončit a hrad se tetelil radostí. A vůbec ho nezajímalo, že mám již všechny klouby od zdi odřené do krve a všechny prstíky ošoupané. Tetelil se a dýchal na mě pokoru. A tak jsem s pokorou loupala a loupala…

Hromádka korkových pásů se úctyhodně zvětšovala. Měla jsem radost z dobře odvedené práce. Teď mám korku, že můžu i něco zkazit, než se ho na tu podlahu naučím lepit.

Zítra se bude čistit zeď od zbylého lepidla. Trochu jsem to zkusila – no je to mravenčí práce tu gumu dostávat se zdi. Horší práce mě ale čeká – očistit ten korek od lepidla. Taky jsem to zkusila – tady asi bude účinná velká pinzeta a hrubý smirek. Jo, to vypadá na doživotí!

Když jsem navečer dorazila hladová a unavená domů, mihla jsem se kolem zrcadla a všimla jsem si – dyť já má do krve odřený i čelo!

Hehe – že by to byla ta třetí ruka?