Budování hradu 16

Souseda, co se rád ukazuje, a dluží mi materiál, jsem už týden neviděla; přestal se ukazovat, alespoň před hradem. Zřejmě chodí kanálama, aby mi nemusel vrátit to blbý vápno a cement, zatímco ve mně se vzteky vaří snad všechno. Ale na druhou stranu je dobré, že se projevil tak záhy, později bych mu mohla naletět hůře; při této zkušenosti už budu jako ostříž a na starý kolena se budu učit snad i diplomacii. Člověk se učí stále, a když už je sečtělý, že by mohl i radit, tak si pro něj přijde Pepina a zase zbudou na světě jen ti, co se teprve učí…  

Hospodář chodí na hrad denně, už jsem tam zapnula zděděný mrazák a donesla chladící box, aby jim vydržel oběd do druhého dne, zatímco já se v práci potím nad virtuálním účetnictvím. Něco šmudlá na zadním traktu hradu, ale to se vždycky musím jít podívat ze zadní ulice, abych vůbec viděla, co zase kde vyboural, vyzdil a klempíř oklempířoval, protože mi ve výhledu brání dřevěný přístřešek. Bourá všechno, co se mu jen malinko nelíbí (no ono na hradě jsem zatím byla nejhezčí já) a hned to zase betonuje a vyzdívá do patřičné podoby.

Tak už máme oba komíny zbourané, znovuvystavěné a oplechované, což je prima, protože tudy to teklo do hradu proudem, ačkoliv bývalí majitelé mi tvrdili, že ty fleky na malbě jsou již suché – haha – zapomněli říci „momentálně“…

O víkendu se novými trámy vyztužoval dřevěný přístřešek. Elektrikář (fanda do aut) přinesl několik heverů a už se zvedala střešní prkna, abychom tam nové trámy mohly vsunout. Staré, které byly poddimenzované, a tím prohnuté a některé dokonce prasklé, tam musely zůstat, neboť na nich se střešní prkna sbíhala a byla připevněna hřeby.

Zatímco já jsem kutila v hradní kuchyni tři chody, (při denodenním chození do Kauflandu pro povolený počet piv v akci jsem sem tam koupila i kus masa – a mrazáky byly narvané, takže jsem musela proviant zpracovat), chlapci rvali nové trámy pod střechu.

Po obědě mě elektrikář vybídnul, abych se šla podívat. Vyšla jsem v potu tváře, s utěrkou v ruce na zápraží, pohlédla jsem na dílo, hned mi ta utěrka úlekem upadla a já zvolala: „Proboha, co to, ksakru, je? Vždyť ta prkna jsou ve vzduchu!“ a lomila jsem zoufale rukama.

Elektrikář zbystřil zrak, také se lépe podíval a pravil: „Nojo, vono je to ve vzduchu!“ Zato hospodář začal mlít pantem, že jsme oba blbý, že teprve teď ta prkna k novým trámům přitluče…

„Jako, jak přitlučeš? Vždyť ti sedí na trámech starých, které sis hezky podložil, a v životě je na nové trámy nedostaneš,“ nedám se a opět projevuji svůj bystrý technický potenciál svého mozku.

No, nebýt tam ten chlapec elektrikářskej, tak jsme se pomlátili. Nakonec musel hospodář ustoupit, za pravdu nám dal asi jen v duchu, protože on není z těch, co by přiznal chybu; já jsem kolem něj preventivně chodila mlčky a polehoučku, aby mi jednu nevrazil, a dělala jsem radši mrtvého brouka.

Zase přišly na řadu hevery, aby se podložení starých trámů odstranilo, pak přišla palice, aby se staré trámy usadily ve svém výřezu, a pak konečně dosedla střešní prkna na nové trámy a mohlo se hřebíkovat.

Jéje, kdybych tam bývala byla nepřišla, to by to dopadlo!

Už jsem i pochopila, proč je někdy hospodář nedůtklivý, zlý, utrhačný, jedovatý a tak – on je totiž v přechodu a tak se ho všechny nepříjemné věcičky, či případné nezdary, velmi dotknou a hromosvod jsem já. Náš klempíř je jaksi pracovně labilní a zřejmě mu nesedí vysoké tempo hospodáře. A tak, když v pondělí zmoknul, v úterý nepřišel, protože kýchal, ve středu nepřišel, protože měl teplotu, ve čtvrtek nepřišel, protože… Nakonec dorazil v pátek, přivezl aspoň ty trámy a zase odjel, protože… a to se, hospodáři, samozřejmě, nelíbí, neboť je bržděn ve své práci.

S nataženou kýlou jsem byla u lékaře, ano, správně jsem si diagnostikovala svůj stav, našel tam potrhané místečko. Jsem poslána na ultrazvuk, kde by byly viděny i případné uzliny střevního „rakoviště“, protože žiju v obavách, že to není pouze kýla.

No a na to konto jsem si přivezla na hrad zahradní židli a odmítla jsem cokoliv tahat s tím, že mi bylo řečeno, že by to byl výsměch osudu, kdybych dostavěla hrad a pak odešla s „Pepinou“.

Zítra je pracovní volno, no, klempíř zase nejde, a tak si hospodář chce zaopatřit domácnost.

A já?

Vzhledem k tomu, že dnes smolím toto dílo, zítra půjdu do restů.

A na víkend, na víkend se všichni těšíme včetně psů, protože na hrad jezdíme jako jiní na chalupu – je tam nádherně, hrad vás přivítá něhou a obemkne vás tichem a pohodou.

Je to zvláštní dům.

Ten dům žije,

sálá,

jo, a taky si maličko lebedí,

protože

je milován…