Budování hradu 14

fotky jsou přidané různě - dle tématu, tak se jimi musíte prodrat: https://skydrive.live.com/?cid=FC13CA55C5B828B8&id=FC13CA55C5B828B8!105&sc=photos    

Asi jsem si natáhla kýlu, či co. Ne na hradě, ale v Kauflandu. Kdosi tam totiž vymyslel, že lautr vše musí jít na pás a tak jsem tam vrazila tři basy piva – a jaksi jsem zkolabovala…

Na to konto, když se mělo přehazovat lešení, jsem se snažila najít co nejmenší odpor a co největší pohodu pro mou nataženou kýlu. Jeden soused mohl buď v šest, nebo v půl jedenáctý, druhýmu se líbilo na osmou. Tak jsem to sezvala všechno na šestou – akorát hospodář trochu brblal.

Lešení jsme stihli přehodit ještě za mrholení, pak se rozpršelo a trvalo to celý víkend.

Hospodář pro déšť neměl venku co na práci a tak začal štukovat připravenou pracovnu. Moje srdce plesalo – konečně se dělá něco uvnitř. Tam už mi to připadá dlouhé měsíce stejné.

Já, využivši zahradního deštíku, jsem korigovala vykopané stružky a strouhy a jala se pokračovat v přemísťování louží. No to se ta louže povykope na druhé straně ulice a směrem k domu se to nahrabe hráběma, a tak se louže vlastně překlopí na druhou stranu – a tam ještě kopnout trochu ke slimákům a louže teče jinam; nicméně – vodu ve sklepě jsme měli stejně, takže se asi nejedná přímo o vodu z ulice, ale o celkový přítok vody ze všech stran, takže se vymyslelo, že se ve sklepě vykope jímka a bude se čerpat buď do kanálu nebo do sudu na zalejvání. Jen musíme ještě promyslet, kudy to povedeme, neb sklep je pod středem domu.

Dnes, protože bylo trochu slunko, mi hospodář zase utekl ven, takže pracovna nebude a nebude, zato zboural celý kraj levého bočního štítu střechy a bude se dělat oplechování lemovkou, protože zítra dorazí klempíř. A tak se zase do půlnoci vařilo.

Po přeložení lešení jsem zjistila, že štít i druhé ucho hradu jsou trochu nakřivo, jako by se mi hrad klaněl, ale já už to předpokládala; nenápadně jsem se zmínila hospodáři a on mlel cosi o tom, že jsem si měla dát udělat šablonu – no tu já bych dala udělat, kdyby mi to někdo řekl… copa já jsem zedník? Když nic neříkal, domnívala jsem se, že si pamatuje a že je stavební genius; haha – prdlajs si pamatoval a ke stavebnímu geniovi má hodně daleko, ale zaplať pánbu za to, co pod mým dozorem vytvořil – mohlo to být podstatně horší.

Taky se vyskytl kupec na naše muzeum a dopadlo to přesně dle posledního scénáře – slevu 300 tisíc investuji já, takže do sestry naperu ze svého podílu 150 tisíc – jen aby se prodalo… nojo, jenže vše bylo příliš rychlé, paní tvrdila, jak už má úvěr sjednaný, to že se vystěhuji až v říjnu, jí velmi vadilo, ale nakonec na ten úvěr nedosáhla, takže koupi zrušila a to vše během jednoho týdne; no mně to bylo divný, neb můj úvěr trval skoro půl roku, musela jsem pozvat bankovního odhadce, na to konto jsem zjistila, že odhad a kupní cena jsou někde jinde a musela jsem se hodně snažit, aby mi ten úvěr přiklepli, a dodnes dělají potíže.

Hospodář makal celý týden a práci si vymýšlel sám, takže jsem časem pochopila, že jde kolem celého domu a všude bourá, pak klempíř klempířuje a hospodář vyzdívá a já ani nedutám, neboť, i když jsem to až takhle nechtěla, musela bych to udělat dříve či později stejně. Jen jsem potají lomila rukama, kde na to, proboha, vemu.

Teď se dělá levý boční štít, zároveň s ním se pokračuje ze zahrady a dělá se žlab nad podloubím, pokračuje se lemovkou střechy z druhé strany a konečně přijde na řadu komín, který je na této půlce střechy. Pak se půjde nad schodiště, kde jsou „shnilé“ tašky bobrovky – prý tam dáme alukrit, a hned se bude dělat oplechování podkroví s kulatým oknem zezadu, ale tam je již štít klasický, tak chlapci, nemají co zvorat. Udělá se nové vikýřové okno a přejde se na pravé křídlo hradu – no tam je namísto lemovky malta a beton, tak tam to bude veselé; zároveň se oplechuje a znovuvystaví polorozpadlý druhý komín, zatím nepoužívaný, ale co kdyby…

Mezitím jsem souseda požádala o zpřístupnění jeho parcely, abychom si mohli přesunout lešení na pravobok. No chudák, zpřístupnil to tím, že dva dny odvážel bordel, co tam zbyl po rozpadlých domech a hlavně, co mu tam hnědoocí sousedi opětně naházeli – má jich víc a tak neví, který z nich tam co zodpadkoval.

Hospodář se do stavby opravdu opřel, dokonce natolik, že si dělá, co chce, bourá si, co chce, a vystavuje to jináč, než to bylo, jináč, než bych chtěla, a když špitnu jakýsi názor, seřve mě, že může jít jinam – a tak mě vlastně psychicky terorizuje; když se ptám, jak a co postaví, odpověď zní: „Uvidíš“. No a právě, já už viděla několikrát a vždy jsme se tvrdě pohádali – ale nakonec to většinou udělal po mém, nebo jsme vymysleli kompromis. Už jsem tím nekonečným příběhem velmi unavená a tak už nemám sílu ani chuť se prát o svoje názory, jen se modlím, abych ho nezabila před dokončením stavby…

Denní režim „investora“ je pro ukázku asi tento: ráno do práce, tam mi práce zase přibyla a zároveň přecházíme na elektronické účtování, takže nervový i pracovní guláš. Sotva dojedu z práce, přehodím se do slušivých „tučňákových“ montérek a lítnu na hrad. Na hradě je většinou již jen hospodář, neb klempíř už doklempířoval. Honem vlítnu na sundavání okopaného rumu a tahám těžké kýble z lešení; pak ještě musím umýt nádobí, ošetřit zahrádku (někdy vodou, někdy sekačkou, jednou krmí pro slimáky, jindy vyvazováním stonků, či sběrem úrody). Pak vemu prázdné basy od piva a jedu koupit nové pitivo a k tomu nové poživatiny. Domů dorazím kol sedmé až osmé večerní a snažím se o uvaření jakéhosi dalšího jídelního chodu. Toto musím buď ještě večer, nebo záhy ráno dopravit na hrad, aby pracovní četa měla potřebné kalorie. Do toho se sem tam zavařujou sebrané okurky. Nádobí se myje až s dalším vařením – zatímco se smaží cibulka, myje se hrnec na maso… Po večerech se platí přes počítadlo účty a e-mailem se řve na poradkyni, že potřebujeme peníze, a skenují se účty pro banku.

Víkend – víkend je perfektní – to pro pivo mohu jet už ráno a zatímco dávám účetní doklady do počítadla, perou se mi v pračce kalhotky. Ty pak pověsím ven, jedu na hrad kutat a večer je po celodenním dešti dávám znovu do ždímačky a preventivně věším do koupelny nad vanu. Do neděle neuschnou, a tak mám problém s očistou; nu, už jsem to vymyslela, koupu se až v pondělí.

„Kdybych to byl bejval věděl, tak bych sem byl nechodil“, říkal ten prima kluk v „Knoflíkové válce“ – často na něj vzpomínám…

Je až neskutečné, že každý večer si řeknu, že už nemůžu, padnu a spím jak dudek a druhý den jdu do toho znova; do dalšího celodenního boje s prací, s hradem, s bankou, s hospodářem, s dalším větrným mlýnem…

Jo, my Don Quijotové, my máme těch větrných mlýnů stále málo pro svůj osobní boj, a když jeden zdoláme, vyroste hned vedle další…

Neskutečné,

já stále žiju,

jsem a myslím;

„odi et amo“

nenávidím a miluji,

ano, nenávidím a zároveň neskonale miluji svůj hrad

je to nekonečné budování, je to nekonečné putování

a já bych už tolik chtěla spočinout pod křídly svého snu a nechala se hýčkat paprsky slunce, co chodí spát do hradní věže…

Už jsem unavena,

hrade,

velmi unavena…