Boj s virem

Od letošního září se ve mně usadil vir. Takový blbý malinký chřipkový nebo snad angínový vir. Měla jsem pro strach uděláno, neboť jsem byla velká silná holka. Sem tam mě chtěl už skolit, ale já, kdepak! Cpala jsem do sebe vitamíny, párkrát jsem se šla pořádně vyspat a zapotit a vítězství bylo vždy moje.

On se ale mezitím třikrát modifikoval a nabral nebezpečně na síle.

A jak přišla zima a ten věčný sníh, cítila jsem, jak moje tělo slábne. V rámci věčného odklízení sněhu (třikrát denně u domu a každou sobotu celá zahrádka) a také stále nekončícího pečení vánočního cukroví jsem si uvědomovala, jak mi ubývá sil.

Stále jsem ale věřila, že to budu já, koho vítězství nemine. Víra, naděje… haha !

V pátek jsem si vzala půl dne dovolené, abych ještě za denního světla našla lux a smeták a pokusila se o jakousi očistu kusu bytu.

Jenže zase padal sníh a tak jsem si musela odklidit prostor před garáží, abych mohla do ní zaparkovat svého plechového miláčka.

Jela jsem s hrablem jako fréza, mha za mnou, mha přede mnou, sníh vlevo…najednou jsem se vám o to hrablo opřela a vidím, jak mi projíždějící traktor sune sníh z celé ulice na právě mnou vyklizený prostor před garáží.

A pak už jsem viděla jenom rudě.

Odnesla jsem na svých bedrech celouliční sníh, z posledních sil zaparkovala miláčka, ke vchodu domu jsem si udělala už jen cestičku na projití a sesunula jsem se na židli v kuchyni, jejíž prostorová teplota byla 13,4° C – on mi totiž ještě navíc blbne plynový kotel, tak, když jsem mimo dům, preventivně netopím, abych ten dům ještě našla vcelku.

Ze židle už se mi vstát nepodařilo. Vir napadl záda. Po čtyřech se mi podařilo se dosoukat do koupelny, shodit oděv, nazout teplou noční košili, zbaštit nějaké prášky a třesouc se zimnicí jsem se doplazila do lože.

Po nekonečné hodině pocení jsem konečně byla schopna v předklonu dojít do sklepa a popovídat si s kotlem. Taky jsem si nahřála na záda teplou láhev v mikrovlnce a dodala tekutiny potícímu se tělu v podobě piva. Tělo ožilo!

Stav bezmocnosti celého organismu trval 24 hodin. Mezitím se mi podařilo zavařit mikrovlnou flašku v mikrovlné troubě tak vehementně, že mi začala na ta záda téci – jakýsi chemický sajrajt, co mi žral noční košili, peřiny, posléze i záda – odhodila jsem ji na koberec (koberec přestal mít květinový vzor) – a byla jsem bez hřacího zádového elixíru. Tak jsem si na záda přihrnula psa – taky hezky hřeje.

Dalo by se říci, že už jsem skoro živá, dalo by se, možná, i říci, že jsem opět nad virem zvítězila. Ale nedělejme ukvapených úsudků, můj vir je nevyzpytatelný a určitě se zase modifikuje do větší síly.

Ale zatím… zatím jsem to zase vyhrála já…i když boj byl tentokrát velmi urputný…