Asi mám doma ducha 2

Poté, co jsem zjistila, že mám doma asi ducha, se můj život začíná obracet a dost dobře nevím kam. Přes den ještě dokážu rozdávat úsměv a optimismus, ale jak se blíží večer a noční lůžko, propadám podivné panice.  

Přestávám myslet na svého atraktivního pana doktora, jehož zásluhou a herdou do mé psychiky jsem začala být opět optimistická a opět jsem našla tvořivé pero úsměvných fejetonků, a moji mysl začíná zaujímat můj duch.

Původně jsem se domnívala, že by to mohla být buď hrozná souhra náhod a nebo když duch, tak dobrotivý duch domu. Ale protože jsem šťouravá, hledala jsem informace na internetu i mezi známými. Bohužel, někteří tito kamarádi potvrdili podobný zážitek a jeden dokonce mého ducha pojmenoval. Přes jeho jméno jsem se dostala až do dávné mytologie a pokud se tyto zvěsti zakládají na pravdě, bože, pomoz mi!

Potom se totiž jedná o démona, který své oběti eroticky zneužívá, krade jim tím energii a vysává z nich život. (…jak krásné bylo být nevědomá!)

Na otázku, jak se ke mně dostal, jak mě našel, zněla celkem rozumná odpověď – vzhledem k tomu, že nemám erotického partnera, je zřejmě určitá žádostivost mého těla nashromážděna v mém podvědomí, které tutu informaci asi nějakým způsobem vysílá…

První noc po neskutečném zážitku s „duchem“ jsem měla z usínání tak velkou panickou hrůzu, že jsem chtěla jít spát k hospodáři. Ten, ač 100% ateista mi ale odpověděl: „Jen si zůstaň doma a žádný „svinstvo“ mi sem netahej!“ (!)

Byla mi doporučena i osoba, která se touto sférou zaobírá. Zkontaktovala jsem jí a poslala svoji povídku, aby byla v obraze. Slíbila, že se pokusí ducha oslovit a nařídila mi, abych každý večer poprosila svoje anděle strážné o ochranu a zároveň onoho ducha, aby mi zachoval klidný spánek a nerušil.

Už je takto prosím dva dny. Na noc se oblékám pomalu do skafandru, aby to s mým tělem neměl jednoduché a usínám preventivně v pevném kozelci… no, usínám… skulinkou pod peřinou jukám na otevřené dveře a čekám, že se zase rozsvítí pohybové čidlo chodbového světýlka… pak usnu vyčerpáním.

Nevím, jak bych se zachovala při rozsvícení pohybového čidla – nevím, zda by mě hned nezklátil infarkt, či zda bych se ještě hlouběji nezamotala do své peřiny a s hrůzou nečekala, co se bude dít. Ale protože mi to zároveň pění zlostí krev – a já jsem přeci jenom bojovník, je docela možné, že při rozsvícení onoho čidla bude moje zlost a odvaha několikráte silnější než strach (jak jsem se již v životě párkrát přesvědčila) a já sama zaútočím na… no na co, když je to nehmotné… nevím, asi tomu budu nadávat a mlátit rukama kolem sebe; ale on je chytrý, on si přeci jenom počká, až usnu…

Navíc jsem s hrůzou zjistila, že moje tělo ho nějakým způsobem očekává – ano, to tělo, které vždycky svojí žádostivostí umí zradit rozum a někdy pošpinit srdce a vztah svojí erotickou lačností. S blížícím se večerem, zatímco moje duše podléhá strachu a nervozitě, moje tělo se připravuje – proti mé vůli; moje tělo se připravuje…

Bude schopen vyslyšet moji prosbu o zachování klidu i dnes? I zítra? A co dál? Jak dlouho zachová klid, než znovu zaútočí? A co když mu moje tělo, nezávisle na mně, půjde vstříc?

Zblázním se hned? Nebo s ubývajícími silami budu pomaloučku připravována o rozum v neskutečném řevu praskajících nervů a lámání duše?

Bože… pomoz!