Počínání lékařů je za hranou (a co to znamená pro nás)

Zdá se mi, že nastává vhodný čas pohlížet na probíhající krizi kolem odchodu části nemocničních lékařů jako na proces, ze kterého bychom měli ve svém zájmu vyvodit důležité zkušenosti.

Za hranou

Nátlakové prostředky zvolené částí nemocničních lékařů sdružených v Lékařském odborovém klubu a České lékařské komoře přesahují všechny myslitelné meze. Jsou, slušně řečeno, za hranou.

Děsí veřejnost poplašnými zprávami o tom, že kojence v inkubátorech nebude mít kdo ošetřovat, že bude třeba přistoupit k budování polních nemocnic nebo že za budoucí oběti (slovy odboráře Engela) přebere plnou odpovědnost vláda. Jen obtížně si lze představit odpudivější argumentaci.

Tím, jak se spor stupňuje, je stále jasnější, že nemocničním odborářům nejde o reformy ale výhradně o peníze - pro sebe. Prostředky, které k tomu chladnokrevně používají, transformují budoucí odborové protesty do stěží představitelných forem.

Pokud dnes za použití nepřijatelné politiky "lidských štítů" prosadí odboráři na vládě této země svou, v jakou podobu jejich prostředky zmutují příště?

Odkládání reforem

Druhým poučením, které lze ze současného vývoje vyvodit, je, jak lehce se dá zneužít liknavost či dokonce nevůle k prosazení nezbytných reforem.

Reformovat a modernizovat potřebuje nejen zdravotnictví, ale také celý sociální systém či systém penzijního zabezpečení. K dalšímu hospodářskému růstu České republiky je nezbytné vnést pořádek do vzdělávacího systému, je třeba reformovat daňové zákony, důsledně rušit regulace lidských aktivit a učinit tak z naší země místo atraktivní pro podnikání se zručnou a vzdělanou pracovní silou.

Je na to společnost připravena? Nevynucuje si sama (tím koho a proč volí) odkládání bolestivých a nepříjemných reforem, což posléze vede k vyhrocování situace?

Je v zájmu sociální stability země, aby byly prosazeny nutné reformy ještě v době, kdy to tolik "nebolí".

Ta kamna, na která si dnes musíme sáhnout, si rozpalujeme lpěním na "blahobytu dluhů" my sami. To, jak se toho pak chopí pár bezohledných odborářů, je až smutným důsledkem.

Kraje za jeden provaz s vládou

Kromě ministra Hegera a premiéra Nečase, myslím, zaslouží opatrnou pochvalu i hejtmani. Začínají táhnout s vládou za podobný provaz a to je dobře. Tím také kraje přiznaly svoji odpovědnost zřizovatele za pořádek ve svých nemocnicích.

Vědomí politické odpovědnosti obou "vrstev" politiky může mít pozitivní důsledky i pro budoucnost.

Každá vláda (tedy nejen ta současná) bude muset provádět reformy a každá vláda se dostane pod tlak zájmových skupin. Bude potřebovat pracovat v prostředí, ve kterém na sobě politické proudy neparazitují.

I to by mohlo být cenné poučení z "nemocniční" krize.

Povinné členství v profesních komorách?

Současný vývoj odhaluje nezbytnost znovu otevřít debatu o tom, zda má být členství v profesních komorách i nadále povinné.

Profesní komora se chová jako monopol. Omezená skupina ve vedení tvoří a prosazuje rozhodnutí, která zcela ignorují skutečnost, že členové profesní komory jsou součástí daleko širšího uspořádání ve společenské dělbě práce, než je pouze komora sama.

Jako každý monopol i profesní komora vnucuje "své ceny i své podmínky" a cíleně likviduje vlastní konkurenci uvnitř i vně svého uspořádání. Povinné členství v profesní komoře je rozhodnutí nedobrovolné a tedy nesvobodné.

Příklad? Předseda ČLK Kubek svévolně zneužil sílu většiny lékařů povinně sdružených v lékařské komoře k prosazení platových zájmů nemocničních lékařů - a to ještě pouze jejich části. Potřebujeme ještě srozumitelnější lekci touhy po korporativistickém uspořádání společnosti?

Každá krize je ve svých důsledcích užitečná a vede k vytvoření nové kvality. Ta současná jistě odhaluje sílu, odhodlání a lidské kvality všech svých aktérů, ale formátuje společnost na řešení krizí budoucích.

A to ještě ani zdaleka nejsme na konci té dnešní!