Stát je bohužel největší pojišťovna. Nefungující...

„Stát není pojišťovna“, káravě zamručel prezident Klaus, když nepodepsal novelu penzijního zákona. Kéž by měl pravdu! Jenže stále nás někdo povinně „pojišťuje“, zdražuje nám neustále „pojistky“ a plnění snižuje či dokonce odmítá.

Když započtu všechny typy daní, odvodů a poplatků, odhaduji, že nechybí moc k tomu, že moje povinná „pojistka“ u státu se blíží třem čtvrtinám mého příjmu. Abych parafrázoval prezidenta, „pojišťovat“ se musím třeba i proto, aby svítilo pouliční osvětlení. A ono kolikrát sakra z úsporných důvodů přestalo svítit!

Platím jak mourovatý silniční daň i dálniční známky, a ejhle, naše nejdražší silnice jsou téměř neprůjezdné; pokud bychom se tedy chtěli ohlížet na technický stav vozidla. Policisté, k nimž jde také velká část mé „pojistky“, už ani nepředstírají, že mi pomáhají nebo mě chrání: Zkuste nahlásit nějakou běžnou krádež. Zato za zatáčkou si mě často odchytnou, abych svou „pojistku“ navýšil.

Národní bezpečnost mám pojištěnu tím, že zbytky naší armády bdí nad mým klidným spánkem někde v Afghánistánu. Škoda, že opouštíme ochranu drogového trhu v Kosovu, odtamtud to měli ke mně blíž.

Jsem „pojištěn“ i proti tomu, že se nedívám na Českou televizi a neposlouchám Český rozhlas. Tohleto se mi opravdu vyplatí. Asi stejně, jako když se „pojišťuji“- kdykoliv zapnu kopírku nebo si zkopíruji soubory na CD -, aby měli z čeho žít takoví význační spisovatelé jako Petra Paroubková nebo Miloš Zeman, nebo takové celebrity národního kulturního bohatství jako jsou Iveta Bartošová nebo Helena Vondráčková.

Takže už mi ani nemusí tolik vadit, že jsem „pojištěn“, že si budu moci zaplatit amalgámovou plombu. Ještěže nemám ve zvyku chodit po doktorech. Až ministerská vyhláška určí, co je nadstandard, budeme se všichni divit, kam se naše zdravotní „pojistné“ ztrácí.

Ony se ztratily i přebytky důchodového pojištění. Ale stát je nechce zrušit na nějaké minimum, jak možná spekuloval prezident. On zvýší pojistné a sníží plnění. Také proto jsem napsal svůj článek „Klausovy nepodpisy“.

Ještě, že ten stát máme. Opravdu se chová jako pojišťovny. Ony také velice rády získávají pojištěnce a velice nerady poskytují adekvátní plnění. Ale zatím na rozdíl od státu nás k tomu nemohly nutit. Prolomit to chtěl až Kalousek s Drábkem, když chtěli zavést povinný druhý penzijní pilíř, a to s odkladem plnění o desítky let.

Já dělám ve firmě, která dlouhá léta poskytovala finační leasing. Za tu dobu vím něco o tom, jak při škodní události pojišťovny licitují. Korektní částku vyplatily většinou až pod tlakem znaleckých posudků a žalob. Běžný člověk je jim vydán na milost.

Mým životním krédem je se zásadně komerčně nepojišťovat. Člověk ovšem musí umět zajistit se sám. Aby se mi komerční pojištění „vyplatilo“, musel bych si nejdříve přát nějaké neštěstí, jinak vyhazuji peníze oknem. Raději spoléhám na sebe.

Proto i peníze, které v takové míře cpu státu, považuji – když si odmyslím určitou nezbytnou míru solidarity a veřejných služeb – za vyhozené. Tato „pojišťovna“ je zvlášť nefunkční. A neexistuje výhled, že by „pojistné“ kleslo, i když zahrnuje stále méně pojistných událostí. Prostě méně muziky za více peněz.

Takže, pane prezidente, zařiďte, aby se stát nechoval jako ta nezprofanovanější pojišťovna. A já, ačkoliv jsem v předdůchodovém věku, zapomenu i na to, kolik miliónů jsem nuceně zaplatil, aby mi stát řekl, že na plnění není a nebude dost peněz. Ne že bych s tím počítal, ale jak jsem řekl, jsem zvyklý spoléhat sám na sebe. Lituji ovšem všechny, kdo spoléhali na stát.

Tak co s tím, pane prezidente, když takových je – i z objektivních důvodů - drtivá většina, jejich „pojišťovna“ se bez „pojistného“ neobejde a ještě jede na dluh?