Sedmé zastavení křesťana Cyrila Svobody na cestě do pekla

Myslel jsem, že o tom slizounovi už nebudu nikdy psát. Jeho hamižnost, mrzkost, pokrytectví, faleš a podlost opět o sobě daly vědět. Co se dá dělat, je to jeho přirozeností. Je třeba jej alespoň veřejně pranýřovat.

Svoboda zastavil totiž vydání dědictví pro církevní charitu Domov svaté rodiny, Nadaci Jedličkova ústavu a rodinu Kučerových, která o zůstavitelku Kaprálkovou ve stáří pečovala. Přitom podle platné a Ústavním soudem potvrzené závěti má i on nárok na jeden milión korun. Ostatní majetek odhadovaný na desítky miliónů si mezi sebou mají rozdělit ostatní dědicové.

Jenže Svoboda, když své vyšší nároky, vznesené velmi nekorektním způsobem, kterým se snažil dehonestovat zůstavitelku a očernit pečovatele, neprosadil, vymyslel další fintu. Ale vezměme to od začátku. Až do „Dějství pátého“ použiju citace z vlastního článku ze 7.srpna 2010 „Slizoun Cyril, rádoby diplomat“.

Dějství první

Případ má prapůvod na počátku devadesátých let, kdy byl Cyril Svoboda vládním legislativcem (mj. poradcem pro problematiku restitucí) s praxí notáře. Jako melouch „pomáhal" osmdesátileté Marii Kaprálkové s restitucí rozsáhlého rodinného majetku. Svoboda si nechal za vyřízení „zaplatit" závětí restituentky z r. 1992, čímž obešel daň z příjmu a vlastně i otázku, zda se nemohlo při jeho funkcích jednat spíše o úplatek. S rukou psanou závětí, která mu odkazovala činžovní dům v Praze, čekal na její smrt.

Dějství druhé

Po smrti zůstavitelky v roce 2005 se Cyril Svoboda přihlásil o dědictví onoho činžovního domu. Jenže se přepočítal. Zůstavitelka si to rok před smrtí rozmyslela a veškerý nemovitý majetek, aniž pravděpodobně Svobodu informovala, odkázala charitám (jako Domovu svaté rodiny a Jedličkovu ústavu). Na Svobodu pak v nové závěti velkoryse pamatovala jedním miliónem korun. Za konflikt zájmů státního ouřady až až.

Katolík Cyril Svoboda je však neskromný a chce Domovu svaté rodiny dům nekřesťansky vyfouknout u soudu. Nezastaví se ani před tím, že jde o konflikt s charitativními a církevními organizacemi a podává žalobu. Pokud by uspěl a pozdější závěť by zvrátil, připravil by i další charitativní organizace o dědictví, které by tak s výjimkou inkriminovaného činžáku získal stát (tzv. odúmrť při absenci dědiců). V rámci toho se neštítil pošpinit památku zemřelé argumentací, že jeho dobrodinkyně mohla trpět v době sepsání nové závěti duševní chorobou, což svědkové popírají.

Dějství třetí

Svoboda ukazuje, že jeho lačnost po majetku se nezastaví před ničím – před památkou zesnulé ani před házením špíny na ostatní. U soudu obvinil manžele Aloise a Boženu Kopeckých, že donutili Marii Kaprálkovou v roce 2004 ke změně závěti tak, že místo jemu odkázala většinu majetku církevní charitě. Kopečtí jsou téměř devadesátiletí mezinárodně uznávaní pediatři a vzdálení příbuzní Kaprálkové, kteří se o ni dvanáct let starali. Když začátkem června 2008 soudkyně Svobodovi vytkla nedostatečná skutková tvrzení a uložila mu žalobu doplnit, konkretizoval nátlak jako „bezprávnou výhrůžku", kvůli níž Kaprálková měla změnit svou závěť. Změnou závěti podle něj měli oba lékaři podmiňovat svou dlouholetou péči a přátelství. „Žalovaní užili vůči zůstavitelce jako bezprávní výhrůžku právě hrozbu její absolutní izolace," uvedl Svoboda podle tehdejšího Práva.

Kopečtí nařčení těžce nesou kvůli své osobní pověsti. Oba manželé jsou legendami českého dětského lékařství. Byli oceněni i za své občanské postoje. Svoboda se pro svou hamižnost neštítí jako lidovec poškozovat církevní charitativní organizace, zneuctívat památku zesnulé a dokonce znevažovat pověst starých a zasloužilých odborníků za jejich nezištnou péči o zemřelou.

Dějství čtvrté

Ačkoliv Svoboda nakonec tvrdil i soudu dokonce to, že podpisy na závěti nejsou pravé, Obvodní soud pro Prahu 6 všechna jeho účelová tvrzení vyvrátil a uznal poslední vůli Marie Kaprálkové za platnou. Kdo si myslí, že to je konec, velice se mýlí.

Svoboda sice tehdy tvrdil, že se neodvolá, protože to pochopitelně škodilo jeho straně, ale zákeřně dává souhlas, aby vedlejší účastník, jímž byl stát, se odvolal za něj. Jak už bylo řečeno, stát mohl uspět poze tehdy, kdyby se Svobodovi podařilo popřít závěť. Až to média vyštráchala, tak před volbami Svoboda couvnul a svůj souhlas s odvoláním stáhnul. Odvolací Městský soud v Praze tudíž odvolání státu zamítl a jeho rozhodnutí je pravomocné.

V předvolební atmosféře loni v listopadu Svoboda řekl: „Žil jsem bez baráku dosud, budu žít i dál, můj život se tím nezmění.“ A letos v lednu potvrdil, že se proti rozsudku neodvolá: „Je to moje definitivní rozhodnutí,“ holedbal se tehdy.

Dějství páté

Kdo by si myslel, že si dá vydřiduch a chamtivec Svoboda pokoj, opět by se spletl. To co následovalo, je dech beroucí absurdita a do nebe volající drzost. Proti usnesení odvolacího soudu před několika dny podal Svoboda ústavní stížnost.

„Stížnost byla podána 20. července. Směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatel žádá zrychlené řízení kvůli naléhavosti a odůvodňuje to tím, že napadeným usnesením bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces,“ uvedla podle Práva mluvčí Ústavního soudu Jana Pelcová.

Svoboda tedy napadl svůj vlastní právní krok, kterým se před volbami chtěl učinit důvěryhodným. Ale už není předsedou, lidovci jsou mimo hru, tak si záludně a licoměrně vzpomněl, že by mohl přece jen ještě více zbohatnout. Pravděpodobně se této hrabivé představy nikdy nevzdal.

Dějství šesté

Ústavní soud Svobodovu žalobu definitivně zamítl. Pro verdikt Ústavního soudu bylo rozhodující, že se Svoboda sám neodvolal proti rozsudku obvodního soudu, který zamítl jeho žalobu napadající platnost závěti. Před volbami dokonce Svoboda stáhl souhlas s odvoláním. To měl ještě jiné ambice a kromě majetku bažil po zachování politické kariéry a tak licitoval, když jeho postup vzbudil všeobecné pohoršení.

Když politické důvody odezněly, začal tvrdit, že stažení souhlasu není vyslovením nesouhlasu. Viděli jste někdy už proradnějšího „podliaka“?

Dějství sedmé

Svoboda jako jediný z dědiců vyjádřil na pondělním setkání u notářky svůj nesouhlas s vypořádáním pozůstalosti po zůstavilelce Marii Kaprálkové. Pro Právo se obhajoval: „Rozhodnutí soudů bylo z mého pohledu nespravedlivé a já si na nesprávné rozhodnutí nepodám ruku.“ Charakter opravdu zásadový.

S čím Svoboda kalkuluje? Že místo svého miliónu dostane odpovídající podíl na veškerém dědictví. Stal by se tak proti vůli zůstavitelky i vlastníkem podílu na všech nemovitostech. Podíl by se sice vypočítal z hodnoty celého dědictví, ale Svoboda si spočítal, že tržní podíl nemovitostí by byl mnohem vyšší. Činžovní dům byl v médiích odhadován na 30 až 50 miliónů korun, avšak v dědickém řízení byl původně vyčíslen na 8,1 miliónu korun. Při podílové metodě vyrovnání proto ostatní účastníci požadují vyhotovení nových znaleckých posudků na odhad ceny nemovitostí.

Celou tu komplikaci, jíž Svoboda zneužil, má na svědomí judikát Nejvyššího soudu. Podle mého názoru chybně interpretuje a směšuje konkrétní odkaz – v tomto případě 1 milión korun – s dědickým podílem. Notářka prý se jím ale chystá řídit. Takže Svobodova kaprice bude stát ostatní dědice nejen čas a nervy, ale i náklady nových posudků a vyšší dědickou daň.

Tak takoví lidé u nás klidně dlouhá léta přes politiku káží o morálce...