Schwarzenberk má Iry za voly

  Latinským příslovím, jež použil, sice překryl sprostotu, nikoliv však urážlivý obsah. Hádejte, za koho budou v Evropské unii Češi.

V pátek jsem napsal: »Sarkozy si navíc už hraje na evropského monarchu. A jestli je pravda, že Kaczyński slíbil, že se pokusí umravnit Klause, tak to už by byl úplný vrchol. Aspoň vidíme, že v EU - hlavně po podpisu Lisabonské smlouvy - bude platit, že se dva nebo více velkých zemí domluví a potom bude ještě aktuálnější, že „co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi". Koho budou hrát naši politici, je jasné.«

V sobotu jsem si v Právu přečetl velký rozhovor se Schwarzenberkem. Na otázku: Není pikantní, že repete (irského hlasování o Lisabonské smlouvě) navrhuje zrovna Francie, která odmítla v roce 2005 euroústavu? Tehdy nikoho ani nenapadlo navrhovat Paříži, aby plebiscit opakovala. Schwarzenberk odpověděl: „Quod licet Jovi, non licet bovi".

Nemyslím si, že Schwarzenberk ode mě opisoval, protože tento rozhovor měl proběhnout tři dny před jeho publikací. Jen to potvrzuje skutečný stav věcí, pokud se týká demokratických hodnot v Evropské unii. Se Schwarzenberkem bychom se tedy na podstatě mohli shodnout. Zajímavé jsou na tom dvě věci:

Zaprvé je paradoxní a zároveň tragické, že tak smýšlí náš ministr zahraničí, který může být považován za jednoho z největších stoupenců integrace. Na jedné straně má pragmatický názor, na druhé straně je až urážlivé, že to pouze konstatuje, aniž by jej to pohoršovalo.

Zadruhé je příznačné, že obě použití tohoto citátu se vztahují k aktivitám francouzského prezidenta Sarkozyho. Je to hyperaktivní tajtrlík, který už teď ukazuje, jak by se choval, kdyby prostřednictvím Lisabonské smlouvy získali takoví jako on ještě větší vliv. Pak by platilo s ještě větším důrazem, co už jsem také napsal: " Je to bianco směnka bruselským byrokratům. A ti zase budou vědět, které hegemony musí poslouchat. Už vidím, jak se zaleknou nesouhlasu z provinční Prahy. Když vyjdou do ulic Francouzi, to bude jiná!"

Ergo, nejen politici, nýbrž i občané lidnatých států si svůj vliv posílí, dokonce k tomu budou stačit národní volby - přesto budou ovlivňovat celou Evropu jako „národy boží". Voliči a dokonce i strany malých států už zůstanou jen těmi „voly". Nesmíme se divit, když se pak vyloupne nějaký samolibý novodobý Napoleon (nebo i Hitler), jenž neodolá pokušení si opravdu na toho Boha hrát. Časem zblbne natolik, že tomu sám uvěří. Příkladů bychom našli v historii dost a nic na tom nemění, že tento scénář se má odbýt bez skutečných válek. Ale nenechme se mýlit, taková studená válka právě zuří. A dojde-li k naplnění šílených představ o integraci na zádech lidí a celých národů, nedají na sebe bohužel čekat ani války opravdové.

Jak se zachovat, abychom se těmi voly skutečně nestali, nám vzkázal ve svém nadčasovém epigramu Karel Havlíček Borovský:

„Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, kdy pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme."