Růža to přejágroval a projardoval

Jak nasvědčují výsledky posledních tří šampionátů, kdy jsme nikdy nepřekročili práh črvrtfinále, příčiny jsou hlubší. Já se pokusím o jen subjektivní pohled, úzce zaměřený na bezprostřední faktory letošního neúspěchu.

V tomto smyslu nese plnou odpovědnost Růžička. Toto konstatování hned na začátku vyvolá asi nesouhlas, ale trenér prostě musí být odpovědný za výsledky svého mužstva. Nakonec kritice neušel ani relativně úspěšný trenér Hadamczik, v dnešním světle kritizovaný nespravedlivě.

Začnu od nejkontroverznějšího faktoru, kterým byl nesporně Jágr. Aby bylo jasno, i já považuji Jágra za jednoho z nejlepších hokejistů na světě. Ale do mužstva bych si jej nevybral, tedy aspoň ve vůdčí roli ne. Jágr s sebou nese - ať chce, nebo ne - gloriolu primadony, zasluhující zvláštní zacházení. Když nesplní přemrštěná očekávání, padá celé mužstvo.

Letos mi na Jágrovi bylo sympatické, že byl odhodlán pro mužstvo udělat maximum a snažil se vysvětlit, že mu nesedí žádná role šéfa hráčů. Je třeba objektivně vidět, že není burcířem, jakým byl třeba Ivan Hlinka nebo tahounem jako Reichel. Maně vzpomínám, jak někdy v 60. letech Golonka ležel s chřipkou a jeho Slovan prohrával. Nevydržel to, přijel na konec zápasu a skóre obrátil. Něco podobného se povedlo koncem 70. let ve Vítkovicích bratřím Šťastným, kdy čtyřmi góly v závěru zápasu sami otočili skóre. Diváci, kteří odešli dříve, pak mohli mít problémy s manželkami, že na hokeji vůbec nebyli.

Jágr dokáže vzít na sebe odpovědnost a vstřelit důležité góly. Ale nikdy nebude zarputilým dobyvatelem soupeře, který zblázní celé družstvo. A Růžička jako by si to na rozdíl od svého chráněnce Jágra neuvědomoval. Přisuzoval mu příliš velkou úlohu, s níž se Jágr snažil vypořádat, jak nejlépe uměl, ale která ho možná až příliš svazovala. Nebyl úplně v životní formě a když ho Švédi vygumovali, trpělo tím celé mužstvo.

Proč? Protože Růžička „hrál" všechno na Jágra. Dokonce se pokoušel ho paradoxně stavět do dvou řad. A to přesto, že se mu nedařilo dokonce ani v přesilovkových formacích. Dá se říci, že neustálé pokusy to zlomit delším pobytem na ledě, bralo ostatním řadám možnost se na přesilovkách - na rozdíl právě od našich silnějších soupeřů - chytit.

A nebylo to jenom v přesilovkách, Jágr je zvyklý si pobyt na ledě prodlužovat. A je to na úkor plynulého střídání a správného rytmu ostatních. Nechtěl bych být pravým křídlem řady, jež nastupovala po něm. Muselo to být pro mužstvo stejnou zátěží, jako neustálé přehazování hráčů, kteří si na sebe nemohli zvyknout. Růžička nerespektoval ani posty centrů a křídel. A to vše považuji za druhou chybu.

Kdyby byl Jágr v životní formě, možná by stálo za to, tuto cenu zaplatit. Jak se ukázalo v rozhodujícím zápase, byl to přehmat. V přesilovkách jsme vyhořeli a ostatní hráči měli menší prostor se chytnout. Možná i oni spoléhali nepřiměřeně na Jágra. Jeho to zavazovalo a neobstál, jak sám chtěl. Také se sympaticky na nic nevymlouval. Dal, co v něm bylo. Nemohl za to, že Růžička měl velké oči.

K tomu bych přidal ještě podivnou nominaci obránců, tedy jejich minimální počet. Se zraněními se musí na turnaji počítat. Měli jsme údajně vsadit všechno na útok. Jak se ukázalo se Švédy, jedinou brankou jsme je přestřílet nemohli. Nechápu, co mělo za smysl nominovat útočníka Rolinka a pak jej v průběhu mistrovství světa přeškolovat na obránce.

Ještě, že nemusel jít do branky. Kdyby se zranil po Pruskovi i Štěpánek, tak Mensator si stěžoval, že jej nepouštějí ani k tréninku. Tento nejlepší ligový brankář měl opravdu podivné postavení v týmu. Štěpánkovi ovšem vyčítat nic není možné, i tak chytil příležitost za pačesy.

Se všemi silnějšími soupeři jsme prohráli. Chyby, na něž jsem upozornil, však Růžička tvrdošíjně opakoval. Proto nese hlavní odpovědnost za neúspěch, i když se bojím, že český hokej vyklízí pozice.

Ale tady už by měli zodpovědní činitelé naslouchat odborníkům, jako je například Jarda Holík.