Občan Havel –Ir-Sen

  Tušil jsem, co mě čeká, ale z jakéhosi nepřekonatelného masochismu jsem vydržel sledovat glorifikační limonádu Občan Havel.

Mrzí mě, že tento svérázný „dokument" nepostihuje počátky působení Havla do roku 1993, kdy už byl dvojnásobným federálním prezidentem. Je tomu tak proto, že tento škvár nevznikl jako pravý dokument použitím dostupných dobových zdrojů, ale na účelovou objednávku, obdobně jako kniha fotografií Jiřího Paroubka. Tak vlastně vypadl podraz na Dubčeka, jemuž druhé prezidentství přislíbil, což přispělo k rozpadu státu.

Film dává zapomenout i na to, že tento čtyřnásobný prezident nás na počátku ujišťoval, že funkci vezme jen za podmínky, že bude dočasným prezidentem. Tvářil se, jako by jej byla veřejnost v první funkci požadovala, ačkoliv byl zvolen nátlakem na poslance komunistického Federálního shromáždění a ve veřejnosti by byl daleko nejen za Dubčekem, ale i Adamcem. Revoluční moc mu zachutnala natolik, že se nechal zvolit i po rozpadu Československa, k němuž přispěl snad více než Mečiar s Klausem. Jemu to také prospělo nejvíce, jinak by další mandát nemohl z ústavních důvodů získat. Vzhledem k právní kontinuitě jej neměl získat ani tak.

Film také mlčí o tom, že aby byl zvolen počtvrté, jeho kamarád Ruml nechal zatknout před volbou poslance Sládka, čímž získal právě jeden chybějící hlas. Havel se celou dobu před kamerami slylizuje do postavení, že o funkci nestojí, ale přináší tuto „oběť" na oltář vlasti. Jak vidno, domýšlivost a pýcha, připisovaná spíše jeho oponentovi Klausovi, právě jemu není cizí.

Ačkoliv film podává celou situaci tendenčně, je zřejmé, jak na Klausovy přímo předkládáné názory reaguje oklikou a přes tým svých poradců. Své reakce konzultuje kuloárně a s neskrývanou averzí, ke které se nedokáže postavit čelem při osobním kontaktu. Využívá vždy jen situací, kdy si může do soupeře bez rizika ze zálohy kopnout, jako tomu bylo v roce 1997.

Sám si přitom zadával s takovými komunistickými přisluhovači, jako byl Čalfa a Tošovský, ale i Junek. Ve filmu se emotivně ohrazuje proti nařčení, že při prodeji Lucerny se neštítí prodeje Junkem diskreditovanému Chemapolu. Zapomene však už říci, jakým způsobem nechal prolomit Benešovy dekrety, aby Lucernu restituoval, když celou dobu prohlašoval, že on nic nechce; mělo to však stejnou platnost jako prohlášení o dočasném prezidentství. Ve filmu také schází vyústění kauzy konkurzem, k němuž přispělo přijetí stovek miliónů od pozdějšího úpadce.

Co ještě ve filmu - jen tak namátkou - schází:

- zanícení pro „humanitární" bombardování Jugoslávie a pro lžiargumenty proti Iráku

- otevření Pandořiny skříňky omluvou sudetským Němcům,

- účelová diskreditace Bartončíka i Československé strany socialistické,

- nevděk profesoru Pafkovi, jenž mu zachránil život

- proradné chování ke svým oddaným pomocníkům (Šerf, Lipárová, Maněna, Medek)

- navzdory laciné kritice oddávání se konzumnímu stylu života vč. porušování dopravních předpisů.

Do filmu se přece dostalo Havlovo svědomí. Jmenuje se Ďula. Jak je z „dokumentu" zřejmé, byl asi ve třetině vystřídán fenkami novomanželky.

Film graduje jako nechutný doják za zvuků Prodané nevěsty patetickým obrazem vstupu do NATO. Připomnělo mi to propagandistický kýč sovětské provenience. Ostatně tu nevěstu, pokud ji identifikujeme s českým národem, Havel několikrát zaprodal, o čemž jsem na blogu podrobněji psal v sérii článků „Největší škůdce polistopadového vývoje".

Nechce se mi věřit, že by dokumentarista Koutecký vyplodil takový škvár, pokud by mohl film dokončit. Pod dojmem konečné podoby snímku ve mně jeho neobvyklá tragická smrt vyvolává nepříjemné - doufám, že iracionální - pocity.