Není malých států

Stát, ať už v jakékoliv formě, byl od pradávna konkurenční a kulturní jednotkou, fungující na pricipu až geneticky zakotvené národní sounáležitosti. V této konkurenci nebyly malé státy - s výjimkou té vojenské - žádnými outsidery.

Napadlo mě to v souvislosti s neslavně známým fotbalovým utkáním Česko - Slovensko. Hlavně na Slovácích bylo vidět, že nejde jen o sport, že jde o vlast. A nedovedu si představit, že hráči byli schopni stejného nasazení za mužstvo Evropské unie. Také fanoušci by se s ním těžko identifikovali. Tak na co si to proboha hrajeme?

Byly okamžiky, kdy i naši hráči „potili krev" za vlast. Vzpomeňme třeba na památné zápasy našich hokejistů proti SSSR po sovětské okupaci v roce 1969. Nebo když Jaroslav Jiřík dal sovětům na OH 1968 v Grenoblu gól, i když měl zlomenou klíční kost. Rád vzpomínám na urputné souboje Jaroslava Holíka, který určitě nehrál pro peníze, stejně jako do střel se vlastním tělem vrhající Jan Suchý. A vzpomínat památné zápasy našich fotbalistů na ME 1976 v Bělehradě by bylo nošením dříví do lesa. Nic na tom nemění, že jsme tehdy měli se Slováky společný stát.

Na hřišti se rozhodovalo podle výkonnosti a nasazení reprezentantů, nikoliv podle velikosti soupeřících států. Klidně se mohlo stát, a také stávalo, že málé státy vítězily nad těmi velkými.  Naše úspěchy ve sportu obecně jistě překračovaly „normu", kterou by nám přisoudilo kritérium lidnatosti. A neplatí to jen ve sportu, ale i v kultuře a dokonce máme i vynálezce jako byli v nedávné době třeba Wichterle a Heyrovský nebo dnes chemik Holý.

Kolikrát jsem si říkal, když jsme byli v něčem mistry světa nebo jsme si zoufali třeba nad druhým nebo třetím místem, proč to v důležitějších oborech dokážeme zřídka. Co bychom dali za to, kdybychom v nějaké hospodářsko - ekonomické kategorii dosáhli relativně obdobných úspěchů. Odpověď je jediná - kazí nám to politici.

Ale zpět k národním státům, protože jsem se výše snažil doložit, že ne vždy je rozhodující velikost. My jako národ Žižkových potomků bychom měli mít v genech, že na množství nehledíme. Proč se nám to nedaří jako ve sportu?

Představte si, že by na hřišti platilo, že branka nebo koš, který by nám dali soupeři, by se vždy obodovala klíčem podle lidnatosti, takže na německý úspěch bychom museli kontrovat pětinásobně, na francouzský,  britský a italský čtyřnásobně a na španělský a polský trojnásobně. No a tak má zhruba fungovat, zejména po „Lisabonu", Evropská unie.

V Evropě tak už budeme mít rovný hlas tak akorát v UEFA nebo v IIHF. Paradoxní je, že formální rovnost hlasů nám snad zůstane třeba v MOV a OSN. A dobře víme, že hodnota hlasů na mezinárodním poli má svou cenu, která se vyvažuje kompromisy.

A o tohle všechno v postupu další integrace EU přicházíme a budeme přicházet. Doplatí na to český volič, jehož váha hlasu se bude limitně blížit nule. A pozor, půjde o záležitosti, zavazující nás na domácí půdě!