Největší škůdce polistopadového vývoje V.

...jenž zradil všechno kolem sebe a zprofanoval i pravdu a lásku. (Pokračování 4. - předchozí části zde, zde, zde a zde).

V. Celebritou a snobem

Havel často kázal vodu a pil víno. Plná ústa morálky, jak máme doržovat pravidla, a sám se potom jak malý kluk holedbal, kolik si to fičel rychlým autem, když ho nechali řídit. Na nějaké předpisy si on, vyvolený elitář, ani nevzpomněl, stejně jako neuvažoval o nějaké úsporné a šetrné jízdě. Měl plnou pusu ekologie, ale vždy se proháněl silným, později i terénním mercedesem.

Z obdobného soudku populistických žvástů byla také jeho kritika „majáčků", se kterými na náměstích sbíral body. Ovšem, jak se později ukázalo, nový režim včetně Havla si je přisvojil v rozsahu, za komunistů nebývalém. Pamatuji si také, jak mu ležel na srdci SANOPS, který protekčně léčil nejen komunistické pohlaváry, ale i tehdejší významné osoby. Nebylo však větší protekce, než když lékařskou péči potřeboval sám. I on se léčil Na Homolce, dokonce nepohrdl ani konzultacemi specialisty z USA. Nezávidím mu to a dokonce jsem ochoten tu zvýšenou péči pro prezidenta akceptovat. Ale měl aspoň držet - slušně řečeno - ústa.

On sám, jeden z největších konzumentů pozemských statků i s vilou v Portugalsku, si dovolil přisvojit téma kritiky konzumního stylu života. Zase jenom laciné proklamce a skutek utek. Jak je odtržen od reality, prokázal, když v jakémsi pořadu - slyšel jsem ho na vlastní uši - pronášel moudra, že člověk, jenž momentálně na to nemá, si prostě lampu za patnáct tisíc nekoupí. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych od něj slyšel kdy co jiného, než salónní pindy.

Vlastně slyšel, a to nebezpečné až zákeřné salónní pindy. Týkalo se to například úvahy, že by mohla českou prezidentkou být Madeleine Albrightová. Zabil několik much jednou ranou: cíleně upozadil Klause, sdělil národu, že se u nás kvalitní kandidát nevyskytuje, čímž znovu z Čechů nadělal čecháčky, servilně se vlichotil USA a ještě to proti Klausovi tuploval tím, že by to měla být žena. Ani Biĺak za komunistů by si nedovolil svým národům nabízet prezidenta ze Sovětského Svazu. Jen mimochodem, Albrightové chráněncem a politickým přítelem byl velitel UČK Hashim Thaći. Allbrightová měla víc rozumu než Havel, o funkci se neucházela, protože z velké politiky se do té provinciální nechodí. Ale opět Havel nezklamal a pomohl přetavit svou investici do Albrightové na Švejnara.

Takže trvám na tvrzení, že Havel se stal jen prázdnou pseudointelektuální celebritou. Hřál se v přízni známých osobností, jako byl americký prezident Clinton, jemuž řílal familiérně můj přítel Bill, nebo třeba Dalajláma a mnoho dalších, někdy stejně obskurních person, jako byl on sám. Pro vlivné státníky mohl být i zábavný, hlavně že se neprotivil těm opravdu mocným, ale jeho vliv na světovou politiku by nikdo nebral vážně. To je jen takový mýtus. Brali si ho jako exotické neškodné zjevení kdesi z Východu, který jim salónním mudrováním dělal stafáž a clonu, když chtěli zamlžit opravdu něco špatného. Navíc si Havel svou imidž budoval i tím, že vždy na silnější stranu přidal nějakou svou devótní iniciativu (viz Jugoslávie, Afghánistán, Irák).

„Přátele" si dělal i mezi světově známými umělci, jako opravdová celebrita, která usiluje o zviditelnění. Tak za svého přítele považoval třeba Franka Zappu, Micka Jaggera nebo Alaina Delona. Bez popularity prezidenta by o něho tyto celebrity ani nezakoply. Ale „přátelství" s prezidentem se v těchto kruzích počítá, protože málokterý seriózní státník se zaplétá s frivolními umělci.

U těch rockerů jsem to ještě bral. Říkal jsem si, že stejně, jako nyní se třeba ruskému prezidentu Medvěděvovi líbí Deep Purple, i  on vyznává podobný styl hudby. Nějak mi to nepasovalo se saxofonem přítele Billa, navíc Havel pro mě tedy vůbec není typ přímočarého rockera a tvrdého chlapa. Nakonec se ukázalo, že to je všechno jen havlovská faleš a póza.

Naposled jsem se totiž opravdu styděl za prezidenta, i když naštěstí již bývalého, když Havel asistoval při koncertu poppové zpěvačky Madonny v Praze a zajistil si jako jeden z mála vyvolených přístup do zákulisí, což bylo ve všech novinách a stal se „hvězdou" bulváru. Ó ten elitář! V doprovodu dcery své manželky Dagmar Niny údajně přinesl Madonně jako dárek své dvě poslední knihy přeložené do angličtiny. Určitě si počte. Pravověrný rocker by na takový koncert nešel, ani kdyby mu připlatili. A kdyby i ze zvědavosti zašel, nedovedu si představit jiného prezidenta, který by se nějaké celebritě cpal protekčně do zákulisí jako pubertální fanoušek.

Ukázal, že se z něj stal snob, který pro svou popularitu je ochoten vymetat společenské údalosti bez ohledu na ztrátu důstojnosti úřadu, který zastával. Falešně se vždy oháněl pokorou, ale klidně se zúčastní megalomanské show vypočítané na efekt. Nechci být purista, ale on sám si měl uvědomit, jak takové akce právě odpovídají konzumnímu stylu života, proti němuž se verbálně vymezoval, a to včetně neblahých dopadů na životní prostředí. Klidně se vlísává do přízně performerky, která je známá svými lascivními výstupy a je ochotna po jevišti pobíhat ve spodním prádle. Nic proti tomu. Ale jak se to slučuje s pózou morální autority a důstojnosti opravdové osobnosti bývalého prezidenta?

Dovršil tak proces, v něm prezentoval veškerým svým konáním Česko jako východní banánovou republiku, kdesi mezi Slovinskem a Ukrajinou, kde nevědí, co je to demokratická politika, etika podnikání, svobodná kultura a morálka, kde vždy servilně podporují Velkého západního bratra, a kde zahraniční superstar znamená více než než důstojnost hlavy státu.

Při jeho celkovém hodnocení mi ještě přišlo na mysl, jak nesportovní je to figura. Nemám teď na mysli fyzické dispozice, ale absolutní deficit fairplay. Na rozdíl třeba od Klause si jej nedovedu představit v urputném čestném sportovním zápolení. Představuji si ho, jak se plete pod nohy, okopává hráčům zezadu kotníky a mudruje rozhodčímu do řemesla. Nakonec vítězi nepogratuluje a do novin dá rozhovor, že spřátelený klub ze zámoří by jistě jeho soupeře porazil, protože Češi se musí té hře teprve naučit, o sportovní etice nemluvě.

Kdybych měl jedním slovem uzavřít tuto sérii článků, byla by to FALEŠ. Nevypsal jsem zdaleka všechno, ale nechci čtenáře unavovat. Snad jsem některým pomohl, aby si sami připomněli další kaménky do mozaiky, ze které můžeme složit portrét našeho údajně nejrespektovanějšího politika. Takže končím, ale jen do té chvíle, než mi zavdá nějakou novou příčinu. Snad nás bude zase více, kteří se na jeho případné další moralizování budou umět podívat kriticky a z perspektivy jeho vlastních činů.