Největší škůdce polistopadového vývoje IV.

...jenž zradil všechno kolem sebe a zprofanoval i pravdu a lásku. (Pokračování 3. - předchozí části zde, zde a zde).

Původně avizovanou část „Pseudointelektuální celebrita" jsem musel rozdělit, aby nebyl článek příliš dlouhý.

II. Pseudointelektuálem - amatérem

Od některých Havlových obdivovatelů jsem po napsání minulých částí dostal vynadáno, že by stačilo napsat, že nemám Havla rád, že škoda tolika slov. Ale já chci právě dokázat, že naopak to havlofilství je založeno toliko na iracionálních sympatiích, jak většina populace dokáže glorifikovat celebritu, někdy až fanaticky. Dnes a denně vidíme, jak se takový idol dá vyrobit i mediálně, od Britney Spears až třeba po Švejnara. A rád se přiznávám, že nemám Havla rád na základě racionálních argumentů, se kterými se chci podělit, a proto budu pokračovat.

Je to už skoro dvacet let, co mám v dnešním informačním světě možnost sledovat jeho názory i činy. Nikdy v minulosti žádný historik tolik podkladů mít nemohl, jako když dnes máme tyto veřejné osoby jaksi on-line. Za celou tu dobu jsem nepochopil, čemu vlastně Havel rozumí. A ono to vlastně u jeho fanklubu nehraje žádnou roli, stejně jako třeba u Paris Hilton. Dá se říci, že Havel byl prvním Vyvoleným v České republice. Byl na obrazovce a v novinách tak masivně, a nepochybně si to užíval, že by to zpopularizovalo i cvičenou opičku. S takovými celebritami se dělají kýčovité a rádoby obsažné exkluzivní rozhovory, nejlépe na téma, jak je to možné, že jste tak skvělý (maně vzpomínám na Přidala nebo Ebena).

Havel přitom rád zaujímal pózu intelektuála a vedl salónní řeči a tlachal a tlachal. Pokud ještě postmodernisticky mudroval o transcedentnu, nadsmyslném jsoucnu a o něčem mezi nebem a zemí, vypadalo to pro někoho zajímavě a relativně neškodně. I když hned za ním se tou škvírkou protáhli astrologové, numerologové, léčitelé, okultisté, spiritisté, mystici a věrozvěstové všeho druhu. Dám pár případů, kdy v tom měl Havel osobní účast. Horší však bylo, když nás z výšin své popularity poučoval o věcech, o nichž sám neměl ani páru a v nichž se vždy buď mýlil, anebo jen jel na nějaké konjunkturální vlně. Nechci jej podezřívat, že škodil na objednávku.

Pokud se týká těch metafyzických bludů, tak dám letmo jen dva příklady, i když by se jich jistě našlo mnohem více. Dle rozhovoru s Kocábem, který pro Lidové noviny vedl publicista Horák, pověřil na začátku své kariéry Havel Kocába, aby prověřil informaci, že nějaká nezletilá věštkyně se dokáže „propojovat" s Bohem. V době, kdy se nám zdálo, jak jsou všichni ti tvůrci revoluce vytížení, měli čas na takové nesmysly. A podle rozhovoru s Kocábem on sám to za úplný nesmysl nepovažoval, naopak. Takže jde i o to, jakými lidmi se Havel obklopoval; byli to z velké části umělci, ať už skuteční nebo domnělí, kteří přece jen více než hlavou uvažovali emotivně a většinou podle svého guru věřili, když už ne přímo na Boha, tak na nějaké transcedentno. K vrcholu to přivedla jeho budoucí manželka Veškrnová - a to je onen druhý případ -, která mu po operaci plic přímo v nemocnici ke zděšení personálu zajišťovala nějaké alternativní šamanské léčení.

Tyto příklady hlavy státu využily různá obskurní individua a spolky, otevřel se jim prostor i ke komerčnímu ohlupování lidí. Jen tak se mohlo stát, že jsme měli kromě kováře ministrem i astrologa, který střílel v letícím letadle.  Ještě horší podle mě bylo, že po svém zvolení v roce 1993 Havel zavedl v rámci své inaugurace církenní obřad Te Deum, který neměl ani za Masaryka ani za Beneše žádnou tradici. Toho zase zneužila církev, která se od té doby snaží získat vliv, jenž jí v ateistickém Česku nepřísluší, a to především ze zištných pohnutek. Do této režie zapadá i pozvání papeže do ČR. A dnes aby člověk i v přírodních vědách měl pomalu štěstí, že narazí na vědce, který neblábolí něco o vyšší moci nebo přímo o Bohu. Nikdy pak nechápu, proč se takoví nedali na teologii, když zkoumat přírodní zákony vlastně znamená testovat a pokoušet Boží vůli.

Na Boha nebo aspoň blahosklonného panovníka si Havel rád hrál po celou dobu své funkce. V průběhu svých funkčních období udržoval stínové redundantní hradní struktury, které se pletly do řemesla nejen Klausovým vládám, ale i samotným stranám. Někdy to mělo podobu házení klacků pod nohy. O Hradu jako politickém činiteli se hovořilo zcela běžně. Havel rád navozoval situace, kdy mohl politikařit, třeba v průběhu sestavování vlád. Dobu po „sarajevském atentátu" si přímo užíval. Rád vetoval zákony a dával milosti, funkci „kancléře" uděloval, jako monarcha pasuje rytíře. Převlékal hradní stráž, pletl se do podoby historických interiérů. Zde se dostáváme k jeho amatérismu hračičky, pletoucího se do věcí, kterým vůbec nerozuměl. Jednou z největších chyb, jež z neprofesionality těchto monarchistických hrátek vyplynula, byla rozsáhlá amnestie v roce 1990, kdy na oslavu své funkce prezidenta omilostnil desetitisíce kriminálníků, kteří potom spáchali 9% z celkového počtu trestných činů hned v tomto roce. Havel si nenechal ujít - v duchu monarchistických tradic - ani amnestie v letech 1993 i 1998, kdy byl znovu zvolen, i když v menším rozsahu.

Jeho amatérismus se projevoval i verbálně, kdy žvanil o věcech, jimž vůbec nerozuměl. Pamatuji si na dobu, kdy hřímal lidem o tom, jak se zbavíme těch nevzhledných králíkáren k bydlení. Nebýt těch králíkáren, tak by se dnes ta méně solventní většina lidí asi stala bezdomovci. Nikdy nevysvětlil, při jeho okázalé verbální podpoře životnímu prostředí, jak by ty miliardy lidí na Zemi mohly mít každý svůj domeček s úhlednou zahrádkou. Takže paneláky se vesele opravují, byty naopak zdražují a navíc vyrůstají nevzhledné krabice nejen hypermarketů, které si Havel občas vezme farizejsky na mušku, ale i skladů a montoven. Už ze stavební technologie, která někdy nepřežije ani jednu zimu s větší sněhovou nadílkou, je vidět, jak vážně to myslí ti zahraniční investoři s avízovanou dlouhodobou snahou nám „pomáhat" na cestě k prosperitě a podnikatelské etice. Pokladní v hypermarketech by nám o tom mohly vyprávět lépe, než tlučhuba Havel.

Abych řekl pravdu, mám vždy z těch jeho planých proklamací blbou náladu. Naposled tomu tak bylo, když jsem ho viděl v televizi v Otázkách Václava Moravce. Tehdy mimo jiné posílal éterem Američanům zvací dopis, přičemž podobnost s Vasilem Biĺakem je sice volná, ale nikoliv náhodná.. Každý sice na jiné straně spektra, ale oba se stejnou kvalifikací pro výkon funkce státníka. U Biĺaka, prý vyučeného krejčího, se žertovalo, že na saka se nesmí pouštět, Havel zase, dokud se o sebe staral ještě sám, nás reprezentoval v kalhotách - vodoměrkách, které by ani Biĺak hůře neušil. Tehdy ještě Havel chodil ve vytahaných svetrech a snažil se vypadat i ve funkci prezidenta lidově. Dnes, když už prezidentem není, snaží se i oblečením vyjadřovat svou příslušnost k elitě, ke které se tak rád řadí.

Pokračování zítra v obdobném čase

V. Celebritou a snobem