Nečas strčil dobrovolně hlavu do německé protijaderné oprátky

Je to nepochopitelné. Sám nabídl kancléřce Merkelové „veřejnou diskusi o dostavbě Temelína“. Asi mu přeskočilo.

Po chlapáckých gestech v domácí politice  - po jmenování lékaře Kuby ministrem průmyslu a obchodu a po krytí převratu na pražském magistrátu – se v mezinárodní politice projevil zase jako starý známý bojácný, nerozhodný, oportunní a servilní Nečas. Nabídl něco, co Německo ani nežádalo, tedy diskusi o suverenitě České republiky.

Přitom Nečas dobře ví, že podle evropského práva nemá náš stát za povinnost se veřejně obhajovat před sousedním státem, natož před tamní veřejností, pokud učiní suverénní rozhodnutí o zvýšení kapacit svých jaderných elektráren. Jsem přesvědčen, že tato nepatřičná vstřícnost – nazval bych ji devótností - se nám vymstí hned z několika důvodů.

Za prvé, už tak si Německo v EU nárokuje spolu se Sarkozym neoprávněný vliv na záležitostí, které spadají do suverénní agendy každého státu. O rozsah tohoto vměšování se právě odehrává v EU lítý boj.

Za druhé, když Jezinkám podáte prst, chtějí vždy celou ruku. Svým jednáním Nečas jen podpořil paternalistické ambice velkých členů diktovat těm menším. Proto Nečasův zbytečný dopis byl nanejvýš netaktický. Posílil taky protijadernou lobby, navyšující ceny energie, protože naznačil slabost české vlády a jejího premiéra.

Za třetí, v Německu zuří protijaderná hysterie, kterou v žádném případě nelze obhájit Japonskou havárií ve Fukušimě po cunami. Tady vůbec nejde o věcné argumenty, ale o fanatické odmítání, které vyvolali ekoteroristé a jimž volení politici v Německu podlehli. Odborná diskuse vůbec není možná s aktivisty tohoto typu. Vysvětlení je tedy nemožné. „Diskuse“ jen bude jitřit nesmiřitelné postoje.

Za čtvrté, tato devótní vstřícnost paradoxně povede k neustálému vyvolávání drobných animozit a konfliktů. Budou se stupňovat německé požadavky. Bude to zbytečně vázat mnoho a mnoho českých odborníků z nejrůznějších oborů, na což poukázala i paní Dana Drábová. Padnou na to nemalé prostředky.

Za páté, obdobnou chybu – oproti té Nečasově však menšího rozsahu - udělal bývalý premiér Zeman v roce 2000 dohodami v Melku s Rakouskem. Stálo nás to nejen stovky miliónů korun, ale podnítilo to rakouské aktivisty k ještě většímu odporu a dalším blokádám.

Za šesté, Nečas de facto urazil Rakousko, že je k „diskusi“ automaticky nepřizval. Samozřejmě, že si to nenechají líbit a zvýší svou protijadernou aktivitu. Nečas vypustil džina z lahve a nepomůže nám nic, že budeme „problém“ žehlit i na rakouské straně. Jsou to zbytečné komplikace.

Za sedmé, v krizových časech rozpočtové nouze je otevírání takové nákladové Pandořiny skříňky nanejvýš nezodpovědné; zvláště od vlády „rozpočtové odpovědnosti“.

Za osmé, takové problémy se nesmí nechat vyhnívat nějakým dlouhodobým přemíláním. Chce to rázný postoj a chirurgický přístup. Prostě to chtělo učinit to nejlepší suverénní rozhodnutí, aby nebyly stále rozviřovány nepatřičné pochybnosti. Čím dříve si protijaderní fanatici uvědomí, že u nás jim pšenka nepokvete, tím lépe; a to i pro vztahy našich zemí.

Už Havlova omluva Němcům ukázala, že přílišná vstřícnost se nevyplácí a ani neprospívá vztahům obou zemí. A Nečas zase předvedl, že rozhodného politika, na něhož se můžeme spolehnout při obhajobě českých zájmů, z něj nemohlo udělat ani to, že se naučil pár machiavellistických triků.